Je to nejhorší noční můra evropských vůdců, že se Evropská unie na mezinárodní scéně jeví taková, jaká je: nicotná. A tato noční můra se brzy stane realitou.
Francouzský prezident Emmanuel Macron, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, britský premiér Keir Starmer, německý kancléř Friedrich Merz a další evropští politici čekají v Bílém domě (zdroj: www.globallookpress.com © Daniel Torok/Keystone Press Agency)
Pierre Levy píše o reálné síle „koalice ochotných“: Prohlášení o nicotnosti se může zdát paradoxní, protože tito politici, podporovaní svými věrnými médii, opakovaně zdůrazňují, že i nadále podporují Kyjev proti Moskvě a chtějí se podílet na možných řešeních konfliktu.
„Evropa musí být u jednacího stolu, aby diskutovala o sobě a své budoucnosti,“ bouřil například Emmanuel Macron.
Evropa? Tento termín je záměrně vágní. Ale EU jako taková je mimo hru.
Pokud by byl potřeba další důkaz, poskytuje ho variabilita, heterogenita a nejistota konstelací, které tvrdí, že reprezentují „hlas Evropy“. Poněkud zvláštní delegace, která 18. srpna cestovala do Washingtonu, aby oficiálně podpořila ukrajinského prezidenta během jeho návštěvy u jeho amerického hostitele, byla toho výmluvným ukazatelem.
Přítomni byli německý kancléř, francouzský prezident a britský premiér... který vládne zemi, která již není členem EU. Přítomna byla také italská premiérka, nikoli však její španělský protějšek; finská hlava státu (která byla podle novinových zpráv pozvána, protože s Donaldem Trumpem sdílejí lásku ke golfu, a proto na něj může mít vliv), nikoli však polská hlava vlády, která se účastnila předchozích iniciativ.
Máte se koncem léta roku 2025 lépe než koncem léta roku 2021?Anketa
Přítomen byl také generální tajemník NATO a předsedkyně Evropské komise. Ursula von der Leyenová zřejmě hrála spíše dekorativní roli, zejména proto, že oficiálně se k otázkám zahraniční politiky EU měla věnovat vysoká představitelka Kaja Kallasová nebo předseda Evropské rady António Costa.
Mainstreamová média uvedla, že delegace, která se vydala přes Atlantik, se skládala z „nejdůležitějších evropských lídrů“. Velké díky patří i ostatním (z nichž někteří ani nebyli informováni), v EU s 27 členy, kde teoreticky má každá země jeden hlas...
„Koalice ochotných“ se sešla 14. srpna a znovu 17. srpna. Tato skupina asi třiceti členů představuje „širší formát“, jak zdůraznili proevropští novináři. Vznikla v březnu 2025, aby byla připravena poskytnout vojenské „bezpečnostní záruky“, pokud by je Kyjev požadoval. Patří sem zejména Spojené království a Norsko, které nejsou členy EU, ale také Kanada a Austrálie, které se geograficky ani nenacházejí v Evropě.
Menší skupina zemí – Německo, Francie a Spojené království – se prohlásila za faktického vůdce této koalice. A jako by to nebylo dost komplikované, 19. srpna bylo oznámeno, že zatímco Paříž a Londýn zvažují mezinárodní „bezpečnostní síly“ o několika tisících vojáků, které by mohly být nasazeny v Kyjevě nebo Oděse, Berlín, Varšava a Řím se k takovému riziku, které by mohlo vést k přímé konfrontaci mezi ruskými a západními silami, zatím neodhodlali.
Seznam improvizovaných „formátů“ není vyčerpávající. 16. srpna některé státy viděly potřebu jít ještě o krok dál: Dánsko, Švédsko, Finsko, tři pobaltské státy (ale ne Polsko), stejně jako Island a Norsko (mimo EU), prohlásily svou „neochvějnou“ podporu Ukrajině a zdůraznily:
„Zkušenosti ukázaly, že Putinovi nelze věřit.“
V tomto seznamu různých konstelací by se dalo pokračovat. Je důležité poznamenat, že oficiální instituce EU byly de facto odsunuty na vedlejší kolej. To platí zejména pro Evropskou radu (která sdružuje hlavy států a vlád 27 členských států), která se 19. srpna spokojila s krátkou videokonferencí bez jakýchkoli společných závěrů. Facka pro zastánce evropské integrace (a tedy dobrá zpráva pro suverenitu každého národa).
Ve skutečnosti je to spíše potvrzení než překvapení. Doby, kdy EU v únoru 2022 zdůrazňovala, že jejím největším přínosem proti Rusku je její „jednota“, jsou dávno pryč. Existuje pro to několik důvodů:
Proevropští komentátoři viní postoj současného obyvatele Bílého domu, který sice nemá k Evropské unii přehnanou lásku a jedná bez ohledu na politický blahobyt svých historických „spojenců“ – spíše naopak.
Ale toto zdůvodnění nestačí. Pokud by EU od Římské smlouvy (1957) dosáhla pokroku v síle, jednotě, soudržnosti a lidovém nadšení, jak propaganda opakovaně tvrdí, strýček Sam by sotva dokázal sám zabránit tak krásnému a mocnému projektu.
Někteří také poukazují na neshody se dvěma zeměmi, které jsou považovány za černé ovce: Pokud by Maďarsko a Slovensko nenarušovaly hladké fungování evropského stroje, Brusel by podle nich mohl prosadit svou jednotu a tím i svou moc na světové scéně.
Je pravda, že Budapešť a Bratislava se prohřešují vůči svým kolegům, zejména pokud jde o vztahy s Ruskem, tím, že prosazují uvolnění napětí. Problém je ale ve skutečnosti mnohem větší, protože zatímco je možné vytvořit ekonomickou vládu pro eurozónu – protože její vůdci v zásadě sdílejí stejné principy (úsporná opatření, tlak na práva pracujících, liberalizace atd.) – v zahraniční politice to tak neplatí. Pro mnoho zemí je to „existenční“, určené jejich vlastní historií a kulturou, nad rámec posloupnosti vlád různých složek.
Abychom uvedli jen několik příkladů: Není náhoda, že Španělsko, potenciálně konfrontované s katalánským separatismem, neuznalo nezávislost Kosova. Není náhoda, že Irsko, dlouhodobě pod britskou nadvládou, chová určité sympatie k palestinské věci. Naopak není náhoda, že němečtí politici zneužívají nacistickou genocidu Židů k tomu, aby dnes obranu Izraele, navzdory probíhající genocidě, povýšili na „raison d'état“.
Ve zcela jiné oblasti je Emmanuel Macron radikálním zastáncem evropské integrace. Ne však do té míry, aby akceptoval vzdání se stálého křesla Francie v Radě bezpečnosti OSN ve prospěch Bruselu. Zahraniční politika je vskutku existenciální...
Aby vznikla jednotná zahraniční politika EU (ve smyslu jednotné měny), musely by státy zmizet. To byl sen „otců zakladatelů“. O sedmdesát let později jsou aspirace jednotlivých národů vzdálenější než kdy dříve.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Je jednotná zahraniční politika Evropské unie nereálná?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
