Ze střípků informací, které mám, se domnívám, že překračuje hranici mého vkusu a že jsem v hodnotovém rozporu s jejím obsahem. A právě proto ji nechci, nemohu a nebudu hodnotit. Naopak si ale troufám vnímat její společenský přínos, nebo naopak negativní dopad, tento hodnotit, a z hodnocení pak vyvozovat závěr.

Divadelní hra, která komunikuje se svým divákem prostřednictvím explicitních scén, stejně jako divadelní hra, která komunikuje se svým divákem prostřednictvím násilí, si svého diváka najde. Najde si jej (a zde si troufám předjímat, že častěji) i ta divadelní hra, která se svým divákem komunikuje například prostřednictvím emocí. Vše je navíc otázkou míry toho všeho. Neexistuje nikdo, kdo by mohl objektivně rozsoudit, zda je Naše násilí a Vaše násilí hra dobrá, nebo špatná. Existují divadelní kritici se svým omezeným měřítkem.

Z dostupných informací se však zdá, že divadelní hra Naše násilí a Vaše násilí kombinuje hraniční prostředky s velmi palčivým tématem. To má za vcelku logický následek to, že na mnoho lidí místo jakéhokoliv sdělení působí jako vztyčený prostředník. Jako prostředek sdělení (jímž bezesporu divadlo je) tedy, zdá se, nefunguje příliš dobře. Tady bychom mohli s celou věcí skoncovat s tím, že Naše násilí a Vaše násilí je propadák. Diváků, kteří by chtěli strávit večer tím, že někdo oplzle uráží jejich způsob života a identitu, by se sice jistě na pár představení našlo, ale hra by zapadla mimo zájem a sešla z mysli.