Já nejsem učitel, já jsem dětský neurolog, jak jsem tu už několikrát deklarovala. Leč tedy k těm problémům, o kterých tu hovoříme, mám velmi blízko, protože v mé ordinaci končí řada dětí, které mají tzv. specifické poruchy chování, mají poruchy pozornosti, koncentrace, tzv. ADHD, dneska takové zaklínadlo. Právě pro ty děti je připravena ta integrace, inkluze, nebo jsou jedni z nich. To je jedna stránka, jeden obor.

Další je ten, že samozřejmě do integrace, inkluze spadají také mí pacienti. To jsou děti, které mají třeba nějaké neurologické postižení, mají poruchy hybnosti, a v podsadě jsou zcela mentálně v pořádku. Pokud takové dítě je tedy mentálně úplně v pořádku, jsem všemi deseti pro integraci, pro inkluzi takovýchto dětí.

Ale pokud ty děti mají opravdu to mentálno někde jinde a musím říci, že pedagogicko-psychologické poradny jsou v současné době podle mě ve velkém presu, protože ony se bojí napsat, že dítě má me­ntální problém, ony napíší: Lehká mentální retardace. To dítě, když vidím v ordinaci, je s těžkou mentální retardací. Oni se bojí, protože by mělo ten glejt, musí do té speciální nebo zvláštní školy, pomocné školy, tak vlastně tyto děti potom v té třídě, když tam budou zaintegrované, tak to nevidím vůbec dobře. Protože pak já tomu říkám průměrnost všude, a vlastně kde budou ty chytré děti? Kde je máme? My děláme vždycky prostě velké ústupky na jednu stranu, ta druhá strana mince, ta je někde jinde. Já říkám, kde jsou ty děti, co nás jednou budou živit.