Migrační krize otřásá Evropou již po několik let a představuje tvrdou zkoušku pro evropské instituce, národní vlády i samotné občany. Přestože bouřlivá diskuze v médiích zdánlivě utichla, běženců usilujících o azyl v EU neubývá. Největšímu náporu čelí stále Řecko a Itálie, kvůli kterým se členské státy dohodly na dvou schématech solidárního přerozdělování. Do září by se v rámci EU mělo z obou zemí přerozdělit 160 000 žadatelů o azyl.
Ne všechny země ovšem své závazky naplňují, proto teď čelí ostré kritice ze strany Evropské komise pod hrozbou spuštění soudního řízení. Mezi černé ovce patří také Česká republika. Komise ve své poslední zprávě upozorňuje na to, že Česko nenabídlo do programu žádná místa od května 2016 a nikoho nepřijalo poté, co loni v srpnu převzalo z Řecka 12 lidí, tedy ani ne procento své přidělené kvóty.
V návaznosti na zprávu Komise proto dnes Evropský parlament ve Štrasburku hlasoval o rezoluci vyzývající členské státy k plnění svých závazků ohledně přijímání uprchlíků v rámci dohodnutého programu přerozdělování podle kvót.
Já jsem dnes hlasovala proti této rezoluci. Potřeba společné evropské reakce na migrační krizi ve Středozemním moři je samozřejmě nediskutabilní, Evropská unie ovšem od počátku zvolila nešťastnou strategii. Trvalý přerozdělovací mechanismus nevidím v žádném případě jako řešení, které by bylo pro členské státy přijatelné, natož efektivní, což se již v praxi několikrát ukázalo. ČR přispívá k řešení migrační krize jinými cestami a nemalými finančními prostředky, o čemž jsem se sama přesvědčila během své nedávné parlamentní návštěvy uprchlických táborů v Jordánsku. Solidarita a pomoc ano. Diktát ze strany Komise ale razantně odmítám.
Martina Dlabajová
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
