S cílem zajistit pro ně státní finanční podporu vznikl v roce 1999 zákon č. 306/99 Sb. o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Soukromé školy jsou tak financovány podle litery tohoto zákona a mají nárok na finanční příspěvek ze státního rozpočtu na platy učitelů, jejich odvody, na učební pomůcky a také na provoz. Jsou tedy finančně zajištěny stejně jako školy veřejné a státní. A protože rodiče, kteří dávají své děti studovat na soukromé školy, jsou srozuměni s tím, že zde musí také platit školné, mají tyto školy mnohdy lepší finanční podmínky než školy veřejné.

Normativy – tedy finanční prostředky na studijní obory – jsou u veřejných škol stanovovány krajskými úřady, proto se tyto normativy kraj od kraje liší. Naproti tomu normativy škol soukromých jsou nejen u stejných oborů vzdělávání jiné, ale navíc nemohou být nikým přerozdělovány. Jsme tak svědky paradoxu: V některých krajích jsou státní či veřejné školy financovány státem nižším finančním příspěvkem než školy soukromé. Ještě specifičtější je praxe u škol církevních, kde tyto dostávají od státu peníze navíc také pro oblast investic, takže jsou po stránce finanční vlastně zcela státní (sic!).