Krásné dopoledne, kolegyně a kolegové, milá vládo.

Zaznělo tady již v rozpravě, do jaké míry má smysl se bavit o konečné podobě a rozhodující struktuře tohoto rozpočtu, když hlavní čísla jsme schválili v prvním čtení a podstatnější strukturální korekce, jak jsem slyšel z úst pana premiéra, je avizováno, že podporovány nebudou, protože je to střelba od boku, když to zjednoduším. A tudíž proč vlastně opozice vůbec buď tyto návrhy načítá, anebo pokud by jí prošly, proč avizuje předem, že takto postavený rozpočet nepodpoří. Ono to má určitou logiku v tom, co tady zaznělo už v prvním čtení, ale i v pohledu, jakého charakteru ty pozměňovací návrhy jsou. Ono i kdyby některé z nich prošly, jako že stát se to může, držme si palce, kolegové tady již obhajovali to, co načetli, tak to nezmění celkový charakter toho rozpočtu. A ať již by se ta podstatná změna měla posunout směrem k pravicové opozici nebo k levicové opozici, určitě to nebude taková změna, aby to tyto tábory mohlo nejenom politicky, ale i z pohledu jejich představ o ekonomii uspokojit.

A proto tady má smysl říci ve třetím čtení, proč nakonec navzdory všem těm pozměňovacím návrhům to stanovisko jednotlivých frakcí takové, jaké je. A že stanovisko frakce KSČM je nakonec ke konečnému hlasování rozpočtu záporné, mohu říct už v tuto chvíli, protože se zkrátka domníváme, že tento rozpočet je sestavovaný v dobrých časech, že tudíž dává šanci vládě se pochlubit relativně dobrými čísly, ale zároveň se domníváme, že těchto dobrých časů nebylo využito tak, jak využít být mohlo, že je to rozpočet ze značné části setrvačný, který některé historické chronické problémy, které naše společnost má, neřeší důkladněji, a z toho prostého důvodu je to rozpočet neuspokojivý přes všechna ta dobrá čísla, která občas slýcháme - jak nám ekonomika roste, platy se nám zvyšují, klesá nezaměstnanost atd. atd.

Jedno podstatné číslo, které zaznívá při vládní rozpočtové samochvále, je číslo plnění za letošní rok. A pravdou je, že pokud se naplní prognóza rozpočtového přebytku, a to zdá se, že opravdu těch 50 miliard korun už nestačí v tom deficitu se vytratit, takže pan prezident bude mít ten problém, že se bude muset zamyslet nad tím, co myslí jako bonmot a co myslí vážně, tak je to fakt, který si ještě od roku 1993 skutečně nestal. Ale je otázka, jestli je to vizitka tak převratně dobré rozpočtové politiky. Ne že bych bral vážně, že pan ministr financí bude navržen na Nobelovu cenu za ekonomii. Máme zatím v Čechách dva držitele Nobelovy ceny, jestli si to dobře pamatuji. Jeden byl za chemii - pan profesor Heyrovský a druhý za mír, což byl básník Seifert. Takže do této společnosti bych si troufl pana vicepremiéra tedy neřadit, to si bude muset ještě chvíli počkat. Ale v každém případě platí to, že na těch číslech nemá vláda až tolik viny nebo zásluhy a že do značné míry je to účetní operace prostě, protože jestli nám přijdou peníze a my je neutratíme, tak nám zbudou, budeme je muset převést do dalšího roku.

A mimochodem způsobem, jak tyto peníze budou využity v tom příštím roce, tak trošku i problematizují ono odmítnutí rozpočtových návrhů, protože jestliže některé pozměňovací návrhy v rozpočtu jsou zbilancovány např. ke kapitole státní dluh, jestliže už teď se dovídáme, že - jestli nám tam zbyde, nevím, dvacet, třicet miliard - budou poslány na státní dluh, tak jak je možné, že nemůžeme zbilancovat některé potřeby, u kterých si troufnu říct, že jsou rozumné a oprávněné, že to nemůžeme zbilancovat s touto kapitolou.