Při změně politického režimu má každý nový režim logickou tendenci se chránit. Teď nemám na mysli osobní či skupinovou pomstu na protivnících, ale určitý systémový typ ochrany svých politických a mocenských zájmů. Pustit do vlivných struktur lidi, kterým z tohoto pohledu nelze věřit, by se zejména v počátečních časech, kdy nová moc není ještě usazena, nemuselo vyplatit. Určitá ochranná opatření se proto dělala i dříve a k tomuto druhu opatření patří i přijetí lustračních zákonů po roce 1989.
Ve srovnání s krvavou minulostí nebylo schválení lustračních zákonů zas tak dramatické. Ve Velké francouzské revoluci byli zastánci restaurace feudalismu v rámci jakobínského teroru houfně gilotinováni. Po roce 1948 zase na základě politický procesů někteří odpůrci nových pořádků byli věšeni. Nemluvě o tom, že paranoia z hledání vnitřního nepřítele vedla i k známému požírání samotných revolucionářů mezi sebou. Bylo by tedy znakem zcela ahistorického moralizování světa, pokud bychom při kritice dnešních projevů politické diskriminace na tyto minulé děje zapomínali.
Snaha "vylustrovat" protivníky lze chápat jako akt „revolučního práva“ a ve srovnání s tvrdostí dávných persekucí v relativně měkké verzi. U představitelů bývalé moci se už nešlo do hrdel, ale omezením jejich zaměstnatelnosti se jim samozřejmě významně zkomplikoval život. Ale také minulý režim trpěl i ve vlídnějších časech (po skončení 50. let) úřední kádrováckou obsesí – neustále řešil buržoasní původ či postoj k roku 1968. To stačilo, aby cesta ke kádrovému vzestupu zůstala mnohým také uzavřena. Nejde mi o takové ideologické vidění, které odmítá lustrační zákon jako třídní násilí a podobné kroky z vlastní strany má přitom tendenci šanovat. To by byl jednostranný pohled.
Problém lustračního zákona je v tom, že jako mimořádné, „revoluční“ opatření, které bylo svým způsobem pochopitelné, měl být dočasný. Princip kolektivní viny nemá ve stabilním právním státu (a tedy i v celém prostoru EU, kde musí být chápána za kolektivní diskriminaci) co dělat. Jenže tato opatření přežila dodnes (po roce 2000 byla prodloužena na neurčito) a jejich dočasnost trvá bezmála čtvrt století. Nejpozději při vstupu do EU měla tedy být odstraněna. A ty vcelku seriózní pokusy tady přitom byly – např. při projednávání antidiskriminační legislativy, kterou po nás EU tehdy požadovala a také byla nakonec i přijata.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kscm.cz