Chce to národohospodářsky komplexní přístup, ale i širší a tím pádem stabilnější politický konsensus. Ve svém vystoupení v politické části panelu jsem zdůraznil, že politická levice více zdůrazňuje daně jako nástroj mírnění sociálních rozdílů a kvalitního zajištění veřejných služeb, ale nelze přehlédnout vztah daní k ekonomickému růstu a k regulační (pobídkové) roli dani. Posilování fiskální kapacity státu nemůže odhlížet od ekonomické úrovně země a od otázky optima daňového břemene (v diskusi byla zmíně problém určení exaktního vrcholu tzv. Lafferovy křivky).

Názor KSČM na rozsah vybraných daní v podobě podílu vybraných daní na HDP (tzv. daňová kvóta) je v střednědobém horizontu složenou kvótu (dnes cca 35%) rozhodně nesnižovat, s ohledem na naši podprůměrnou ekonomickou úroveň ale nelze ani rychleji přiblížit průměru EU, který se pohybuje kolem 38-39 %. Doporučujeme se soustředit na strukturu daní tedy racionalizovat daňový mix z pohledu potřeby fiskálního plánování.

Pokud jde o aspekt daňové konkurence tak mezinárodně jednotné sazby daní jsou zatím nereálné. O to důležitější je daňová báze, která se mění zejm. pod vlivem různých odpočtů a úlev. Nelze o nich hovořit jako plevelu – jsou významným regulačním nástrojem (investiční pobídky i přes kritiku pobídkové byrokracie pomáhají) Jen je dobré odstranit jejich rozpornou strukturu – např. otázka daňové podpory finančních produktů.