Výhradu nereformovanosti strany lze vyvrátit jako mylnou s odkazem na její programové dokumenty. Jde v nich o to nebýt ani druhou sociální demokracií, ani nějakým stalinistickým monolitem. V programu lze nalézt demokraticky inovovanou socialistickou orientaci ve spojení s aktuální praktickou levicovou politikou. Myslím, že úkolem už není transformace KSČM, ale schopnost trvalé modernizace a schopnost kvalitní generační obměny.

Zapeklitější je problém vztahu straníků k minulému režimu před rokem 1989. Vztah k minulosti má nejen rozměr právní či etický, ale i psychologický a sociálně historický.. Vypořádat se s minulostí nedá na rozkaz. Už proto, že 3/4 současných členů KSČM vstupovalo do strany před rokem 1989. V společnosti jako celku také stále rezonuje ahistorické, černobílé hodnocení předchozího režimu. A mnozí ze starších komunistů jsou pak alergičtí na černobílé obrazy minulosti a cítí je jako útok na svůj vlastní život, KSČM jako celek přitom základní politický krok učinila. Při svém vzniku do svých základů přijata omluvu mimořádného sjezdu KSČ a v stranickém politickém programu byla přijata explicitní distance od stalinismu a zneužívání monopolu moci. Svobodná politická soutěž a pluralita forem hospodaření místo totálně postátnělé ekonomiky jsou zjevnou programovou diskontinuitou vůči někdejší KSČ.

KSČM se tomuto tématu nevyhýbá ani nadále. Snaží se jen ho řešit proporčně – aby debaty o minulosti nepřekrývaly debaty o přítomnosti a budoucnosti. A aby se nezvrhly v sebezáhubnou kádrovou válku s částí členů. Jsme si vědomi, že nezvládnuté téma minulosti by bylo zátěží i pro koncipování budoucnosti. Chceme ho však řešit sami, bez vnějších tlaků.

Netýká se to jen KSČM samotné , složité debaty na toto téma se odehrávají i u našich partnerů v zahraničí kde lze nalézt názory od postkomunstických po ultralevičácké. Koneckonců tu nejde jen o hodnocení poměrů v někdejším Československu, ale o hodnocení režimu v jeho systémové celistvosti, tedy v rámci celého bloku.