Zdravím Vás přátelé a vlastenci. Podíváme se na to, co uplynulé dny přinesly do našich domovů.

Jako naprosto zásadní zprávu mám, že nás navždy opustila Ribanna, děvče milovaného Vinnetoua. Ta, která se obětovala za svůj národ a vzala si Terence Hilla, toho modrookého bělocha, syna velitele ozbrojených sil bílého muže z Washingtonu. Snad ještě žije Schimanski, poslední mohykán Vinnetouovek, syn doktora Engelse z Pokladu na stříbrném jezeře, kde také byla několikrát v jeho náručí.  Ach, co bych za to dal.

Mládí jsem prožil v Přerově a tam jsme za 2-ká v „Blechárně“ (kino na nádraží, v držení Cikánů až do jeho zrušení) nebo v OKU za 3-ká, hltali dobrodružství a spravedlnost. Jakmile se rozevírala opona a zazněla překrásná hudba od  Martina Böttchera  (s dabingem vypravěče - pana Adamíry), nastalo něco, co jsem pak již nikdy nezažil. Řvali jsme jak paviáni a někteří se nechávali strhnouti k nekorektním výkřikům jako „hurááá“ nebo „jedééém“. Například v druhém díle, když se Apačové přiřítili na pomoc odstřelovanému Old Shatterhandu v pevnosti Niobarra, nastal takový poprask, že většina návštěvníků vylezla na židle, stoupla si, řvala společně s indiány a při každém zásahu šípem bělošského tyrana byl výkřik: „to máš za to, ty svině“. Někteří to doprovázeli i nápřahy vlastních paží. Tam jsem naposledy souhlasil s našimi (ne)přizpůsobivými spoluobčany, co se týkalo likvidace bílé většiny. Musím uznat, že spisovatel May byl první „Sluníčkář“ a „Dobroser“.