Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Máme před sebou skutečně jednu z nejdůležitějších norem možná celého volebního období, ale minimálně příštího roku, protože je to norma, která ve finále rozděluje úspěšné od neúspěšných, a dobré by bylo, když by se nám podařilo tady dohodnout normu, která bude... skutečně ti úspěšní, že budou ti kvalitní, a ne že to budou ti známí a ti podloudně informovaní. Je to na nás, je to nejenom v tomto zákoně, ale ještě si myslím, že s ním bude kus práce i ve výborech, proto bych se také neklonil k tomu, abychom zkracovali lhůtu byť o 10 dní.

To zpoždění, které tady je zcela zásadní, tak přece není možné dohánět tím, že ve Sněmovně se tomuto zákonu nebudeme věnovat. My jsme legislativní část, my máme odpovědnost, co ze Sněmovny odejde, a nemůžeme si říct, že když od roku 2004 víme o tom, že ten zákon musíme přijmout, tak teď ho budeme přijímat v časovém presu, který vždycky přináší nějaké problémy a chyby. A udělat chyby v tomto zákoně je skutečně jednoduché, ale velice, velice špatné.

Už z úvodu, a debatovalo se to u zákona o veřejných zakázkách v té současné verzi zákona z roku 2006 s poslední velkou novelou v roce 2012, takzvanou transparenční, že snad přinesl tu povinnost, že se musí soutěžit na cenu.

Není to pravda. To není problém zákona. To je v tom, že jednotlivé dotační programy začaly být vypisovány, že se musí soutěžit přímo na cenu do jejich podmínek, a také v tom, jak rozhoduje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, protože jakékoli jiné kritérium jste použili, tak vedlo k tomu, že byla soutěž napadena, a když už byla napadena, tak skončila u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na měsíce, mnohdy na roky. Jak to řešili tedy zadavatelé? Soutěžili na cenu, protože je to nejpohodlnější, ale není to zákonem. Ten zákon se v tomto paragrafu od roku 2006 nezměnil a § 78 odst. 1 písm. a) od té doby pořád říká, že se má vybírat nejvýhodnější nabídka, a až písmeno b) říká: nejnižší cena. Od roku 2006 beze změny, přesto k této změně došlo, takže to nemůže být zákonem. Proto říkat, že to zákonem napravíme, je dost kulhající. Také bych se připojil k tomu, když zaznívá, že není vždycky špatné soutěžit na cenu. Byl jsem starostou osm let, za tu dobu jsme utratili kolem půl miliardy veřejných prostředků na investicích a za tu dobu jsme měli problém u jedné milionové akce a většinu jsme soutěžili na cenu. Ale soutěžit na cenu znamená, že musíte mít výborně připravený projekt až do detailů, jako je typ zásuvek, kliček na oknech, protože pokud to neuděláte, tak samozřejmě vám dodavatel nabídne ty nejlevnější a cokoli chcete navíc lepšího, tak vám dá za vícepráce a vyšší náklady. Takže pak se přenáší práce do projektové přípravy a také pak nemůžete šetřit na tom, že použijete kvalitní stavební dozor, že použijete skvělý inženýring. A pak se můžete dostat k tomu, a řeknu čísla jen za loňský rok, že v Semilech předpokládaná hodnota soutěžených zakázek byla 40 milionů, vysoutěžená 36 milionů a konečná cena po započtení všech víceprací a méněprací 33 milionů. Jde to. Je to náročnější, než jen tak vypsat zakázku, nechat dát nabídky a pak se dohadovat, že tam máme nějaké rezervy 20, 30, 50 % možných víceprací, a tu zakázku průběžně měnit. Jde to, u některého typu zakázek dokonce soutěžit na cenu je velice výhodné, logické, ale má to daleko větší požadavky na zadavatele. A bohužel mnozí zadavatelé tuto náročnost neustáli, a tak se tady rozvinul boj proti soutěžení na cenu a říkalo se, že je to snad zákonem. Nebylo a zákon to také nevyřeší.

Co se týká dalšího momentu, kde by měl tento zákon pomoci, je, že by měl vést k zrychlení výběrového řízení. To je pravda a povede k tomu, tak jak ho čteme, ale musíme si říct, že je to vždycky něco za něco. A tak jestliže zvýším limit pro zjednodušené podlimitní řízení z 10 milionů na 50 milionů, tak si musíme říct: Chceme utrácet rychle nebo efektivně. A vybírejme si. Jestliže tam zkracujeme lhůty, že jsou zcela vypuštěna předběžná opatření, že zůstávají limity dva a šest milionů, byť podle schválené novely z roku 2012 už měla být od příštího roku dokonce v limitech jeden a jeden milion a ne dva a šest milionů, je otázka, jestli to stojí zato. Jestli chceme investovat efektivně, jestli chceme s prostředky, které vybereme na daních nebo které získáme od Evropské unie, což zase není nic jiného než naše přeposlané peníze, jestli se snažíme utratit co nejrychleji anebo co nejlépe. A já se obávám, že je tam několik momentů v tomto zákoně, kdy je budeme utrácet co nejrychleji a že to třeba v první fázi bude přijato jako velice pozitivní, že najednou ty peníze se rozletí tak rychle, jak se nikdy v poslední době neutrácely, ale ono to také bude spojeno s mnoha průšvihy. A příležitost dělá ve finále zloděje. A nemyslím si, že to bude problém, který by se neobjevil, protože se to nabízí, a tak se to i, podle mne, stane. Je vypuštěno zveřejňování subdodavatelů, to, o čem jsme se bavili, že chceme vědět, kdo tu zakázku ve skutečnosti dělá. Už ta povinnost předložit seznam subdodavatelů není v tom zákoně. Bude to rychlejší, ale pomůže nám to? Samotné snížení limitů, které jsme tu zvyšovali na dva a šest milionů z jednoho a tří milionů, vedlo, a to je statisticky podloženo, k tomu, že se zapojovalo více malých a středních podniků, že se dostaly k těmto zakázkám, protože o nich měly informace, protože na ně měly sílu a že je soutěžily. Ve chvíli, kdy zvednu lhůty u zjednodušeného podlimitního řízení z 10 na 50 milionů, tak představa toho, že někdo vypíše zakázku na stavbu za 50 milionů, řekněme, malý multifunkční kulturní objekt, ve kterém budou nějaké technologie, ve kterém budou práce pro instalatéry, obkladače, truhláře, zedníky, elektrikáře i specializované profese, pokud tam budeme mít osvětlovací systém, ozvučovací systém, možná nějaký kinosál, tak představa toho, že někdo dokáže dát dobrou nabídku za 20 dní na takhle velkou akci, kdo to dokáže? Buďto ten, kdo o tom věděl dopředu a mohl se tedy připravit, nebo někdo, kdo to holt střelí od boku, ale pak si tam musí připsat nějaký rizikový příplatek. Je to způsob, jakým chceme utrácet veřejné prostředky? Já se s tím neztotožňuji, proto na to tady upozorňuji, a nemyslím si, že je dobře, abychom takovými úpravami zákona o veřejných zakázkách přesouvali veřejné prostředky zvláště k těm velkým firmám, které pak používají malé dodavatele, jako ty subdodavatele, kteří zpravidla na tom příliš zisku nemají, protože ten zůstává u těch primárních soutěžících. A to mně nepřijde správné, a proto k tomu budu navrhovat některé změny.