Děkuji za slovo, pane předsedající. Já doufám, že se na plénu této Sněmovny všichni shodneme, že skutečně pan poslanec Munzar má v této věci právo na novou odpověď ve chvíli, kdy v té první odpovědi jsou zjevné nepravdy, kde paní ministryně dementuje tvrzení o tom, že by se snad tato praxe děla. Tak předpokládám, že pan poslanec si zaslouží, aby dostal novou odpověď ve chvíli, kdy Finanční správa přiznala, že to tak ve skutečnosti bylo a že ty doměrky se děly. Tím nijak z toho neobviňuji paní ministryni, nicméně je to prostě fakt, že ta odpověď není v souladu s realitou.

Co ale považuji za velmi zajímavé, že my jsme dostali na rozpočtový výbor materiál, který tvrdí, že skutečnost, že úřední osoba - správce daně - dostává za výsledek své práce příslib určité odměny, nemůže způsobit podjatost této osoby, a to ani v případě, kdy podmínkou pro přiznání nároku na cílovou odměnu je dosažení určité minimální výše stanovené daně na základě daňové kontroly. Toto se píše v materiálu, který my jsme dostali na to zmíněné zasedání rozpočtového výboru. A co mě zaujalo, že v odpovědi na tu interpelaci v době, kdy si paní ministryně myslela, že se ta praxe neděje, je napsáno: Kromě rušení takto nesprávně vydaných rozhodnutí by pak i u věcně správných rozhodnutí tento postup mohl vést k významnému riziku spočívajícímu ve zpochybňování vydaných aktů úřední osobou, která byla osobně (finančně) zainteresována ve prospěch konkrétního závěru, to jest doměření daně. Ve věci jednotlivých aktů a i případného finálního doměření daně by pak daňový subjekt mohl podat námitku podjatosti vůči této úřední osobě. Tento rozpor mně přijde velice zajímavý, že ve chvíli, kdy si ministerstvo myslelo, že ta praxe se neděje, tak tvrdilo, že kvůli této praxi by vznikla podjatost, aby následně nám zástupci daňové správy poté, co se ten skandál provalil a museli ho přiznat, tvrdí, že žádná podjatost nevznikla.