Na naše otázky ať už technické nebo systémové jsme se dozvěděli řadu argumentů - nevím, jestli argumentů - ale slyšeli jsme spoustu slov o tom, co je na druhém pilíři špatně, ale spíše to byly ideologické fráze než nějaká fakta.

Ale ta nejdůležitější odpověď nezazněla. Nezazněla tu ani po opakovaném položení této otázky. A ta otázka zní, jak chce vláda zajistit důstojné důchody po zrušení důchodové reformy. Odpovědí bylo mlčení. A vláda stejně jako v mnoha jiných koncepčních otázkách, otázkách, kde má představit svoji vizi, svoji představu o tom, jak to bude v budoucnosti zajištěno, tak vláda v této věci mlčí. Vláda neví. Premiér opakuje teze o chybách současného systému, o potřebě celospolečenského konsensu, o celospolečenské solidaritě, atd. atd. Ale konkrétní opatření, konkrétní návrh, kterým by občanům řekl: Díky tomuto našemu opatření bude dost peněz na důchody i v budoucnosti, tak žádný takový návrh nepředložil, žádná taková slova nezazněla. Já uznávám, že pan premiér nic takového ani předložit nemohl, protože vláda je v této věci naprosto bezradná.

Ten jediný úkol, který jste si dali a se kterým jste sem šli, byl, že druhý důchodový pilíř nesmí přežít. No dobře, to se vám pravděpodobně povede, ale já se ptám znovu: a co dál? Zlepší se něco? Osmdesáti třem tisícům lidem bude řečeno, že si spořili zbytečně, na důchod ty peníze použít nemohou. A co bude s těmi ostatními? S těmi nebude nic.