A dodal ještě jednu věc, kterou si u nás řada „tolerantních“ multikulturalistů nedokáže přiznat: „Od íránské revoluce v sedmdesátých letech jsme pozorovali určité islámské probuzení, ale nijak přehnané. Začalo to šátky. Za našeho dětství neexistovaly. Vrátily se v sedmdesátých letech. Ti lidé chtějí zpátky něco, co nemá islámské kořeny. Je to politická záležitost pod rouškou náboženství.“ Nechci se tím ale vracet k nepochopitelnému boji za muslimské šátky na českých školách. Myslím jen, že by si permanentní obhájci různých „práv“ mohli najít méně absurdní a nebezpečné téma.

Radikální islám není náboženství a nezaslouží si naši toleranci. Je to ideologie, která pro svoje cíle zneužívá víru. Nemusí nás to až tak překvapovat. Významní filozofové, kupříkladu Eric Voegelin, označovali z dobrých důvodů komunismus a nacismus za politická náboženství. Radikální islám se jim ve svých projevech velmi podobá. A je stejně nebezpečný a agresivní.

Situace na Blízkém východě není nikdy klidná, ale dnes je mimořádně nebezpečná. Někteří experti hovoří o tom, že taková zde ještě v moderní historii nebyla. Proto se také do boje proti organizaci Islámský stát (ISIS) zapojují i muslimské země. Znovu zdůrazňuji: nejde zde o víru, čelíme mimořádně silné, brutální a agresivní ideologii, která už ovládá rozsáhlá území v Sýrii a Iráku.

Lidé, kteří rádi poučují, ale ničemu nerozumí (znáte je určitě také), nám říkají, že se nás to netýká. „To si tam vyřídí na východě mezi sebou, maximálně se pustí do Američanů či Britů, co je nám po tom.“ Nad touto hloupou naivitou bychom se mohli pousmát, kdyby nás takový postoj dnes přímo neohrožoval.