Navíc je více než padesát procent absolventů středních škol přijímáno do vysokoškolského studia, a to se samozřejmě podepisuje i na jeho kvalitě, a následně v uplatnění absolventů. Navíc jsou vysokoškolské obory obsazovány velmi disproporčně a v některých technických oborech je absolventů kritický nedostatek, zatímco v jiných se tisícovky mladých lidí s čerstvým diplomem nemohou uchytit.

K vyřešení problémů, o kterých se dlouhá léta mluví, se občas udělá nějaká hurá akce typu státních maturit, za které se vyhodily s pochybnými výsledky stamiliony korun, a přitom chybí prostředky na to, aby se alespoň trochu přilepšilo učitelům. Ti jsou navíc společně s vedením škol zatěžováni obrovskou administrativou v souvislosti s řešením různých projektových činností a zejména ředitelé tak už prakticky nemají prostor skutečně dohlížet na kvalitu vzdělávacího procesu.

Když k tomu připočteme fakt, že v důsledku nestabilní demografické křivky dochází k nerovnoměrnému vytěžování školních kapacit, kdy jsou třídy narvané a za pár let poloprázdné (nemluvě o tom, že existují školy, o které není zájem a v těch se projevuje řada dalších problémů, souvisejících už spíše se sociální politikou), vyjde nám, že v českém školství je opravdu co napravovat.

Základním řešením je přesunutí odpovědnosti za fungování školy na kraje a obce. Ty mohou mnohem snáz regulovat kapacitu škol, v případně mateřských škol reagovat případně zavedením jiných opatření (firemní školky, atd.). Kraj u škol základních a středních a stát u vysokých musí mít dostatek pravomocí k regulaci škol (včetně utlumení neperspektivních oborů, generujících každoročně mnoho nezaměstnaných).