V dubnu letošního roku mne oslovila organizace tělesně postižených občanů Život naplno a bez bariér z.s. Požádali mne, vzhledem k jejich obavám, že po snížené valorizaci důchodů nebudou mít ani na potřebné léky nebo kompenzační pomůcky, či další potřebné věci, abych jejich jménem podal Ústavní stížnost na zákon č. 71/2023 Sb. (zákon, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nebudu čtenáře zatěžovat ústavněprávní argumentací z více než 20 stran textu, jen mi dovolte, abych vás seznámil se stručným závěrem a návrhem, který byl podán a obdržel č.j. Pl.ÚS 33/23.

Argumentace vlády a vládní většiny v Poslanecké sněmovně, že nárok příjemců důchodu na provedení mimořádné valorizace a povinnost vlády ve smyslu § 67 odst. 16 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vzniká až vydáním nařízení vlády, je nejen vadná, ale zejména zjevně rozporná jak s ústavní úpravou, tak se smyslem citovaného ustanovení zákona, které je v tomto směru velmi konkrétní, ale také s v podstatě třicetiletou setrvalou judikaturou Ústavního soudu.