Paní předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, původně jsem myslel, že nebudu, ale musím.

Za prvé. Rok 2010 a rozvrat veřejných financí. Dámy a pánové, já tady nenechám dupat po ministru Janotovi. A musím se ho zastat, on už to udělat nemůže, on už není mezi námi. Byl to přece Janotův balíček, ať už v této Sněmovně dopadl jakkoliv, a já jsem z toho šťastný nebyl, který zabránil skutečnému rozvratu veřejných a státních financí, takže bych prosil, abychom tohle drželi ve správném gardu. I lidském. Čili, jestli tady někdo mluví o největším jokeu roku v souvislosti s premiérem, tak já říkám, že to největší smutek, kterého se tady výrokově lze dopustit a velmi vážně se proti tomu ohrazuji. Dámy a pánové, od Eduarda Janoty jsme se učili ten rozpočet dělat všichni. Delší dobu, kratší dobu a tak dále, tak ho nechme v klidu spát a neříkejme o rozvratu veřejných financí v roce 2010, protože teď mluvím o sobě, ale nemůžu dělat nic jiného, než to spojovat s jeho jménem. A to já nechci! Tak to je první věc. Promiňte, že jsem se trošku rozčílil, ale tady nemůžu být neemotivní.

Teď už klidněji. Já nejsem žádný exponent SPOZ, ani agent tohoto politického uskupení a jak víte, nejsem ani jeho kandidát. Ze schůze vlády, a mám někdy pocit, že jsem tam neseděl já, ale pan ministr Kalousek, jak ty detaily zná, jsem po tvrdé rozpočtové debatě neodcházel jako spráskaný pes, ale docela jako člověk po náročné, ale normální debatě, za kterou jsem nota bene placen. To abychom to uvedli na pravou míru, pokud jde o subjektivní věci.