Nemyslím si to. Handicap si tyto děti nevybraly. Ale žijí s ním a mnohdy obdivuhodně zvládají běžný život a mnohdy lépe než ti zdraví. Za prvé bych řekl, že takovouto otázku by měli řešit odborníci z řad psychologů. Za druhé jsem přesvědčen, že bychom se neměli vracet o mnoho let zpět a uzavírat handicapované samostatně do ústavů či léčeben a tvářit se, jako že nejsou. Samozřejmě že záleží na míře handicapu. Jsou jedinci, kteří prostě potřebují speciální péči, specializovaný přístup i podmínky. Ale ti ostatní by měli vyrůstat ve společnosti, v které budou žít. Je to dobře pro obě strany. Naučí se spolu vzájemně vycházet, vzájemně se k sobě chovat a v neposlední řadě to učí naše děti potřebě pomáhat druhým a brát každého člověka dle toho, jaká je to osobnost a ne dle předsudků. Samozřejmě to není lehké, ale jistě pro celou společnost prospěšné. Čtyřicet let komunismu nám zanechalo mnoho pandořiných skříněk. Tehdy jsme se chovali, jako že handicap, ať je jakýkoli, je zvláštní a tyto lidi to posílalo na okraj společnosti. Nedělejme stejnou chybu a naopak bojujme proti sociálnímu vyloučení takovýchto dětí i jejich rodin. Nevylučujme žádnou skupinu lidí z našeho života, z našich srdcí. Učme se respektu nejen k těm „krásným“, k těm třeba „mediálně známým“, ale i k těm, kteří mají život složitější. Každý člověk má své kouzlo, každý je jiná osobnost. Mysleme na to.

Jan Gabriel, zastupitel MČ Praha 11