Svatební šaty, závoj, družičky, vymydlený ženich a svatebčané, kteří s ženichem a nevěstou vstupují do obřadní síně či kostela. Tak nějak vypadá začátek manželství, které se dnes stalo opovrhovanou institucí. A pokud se někdo pro manželství rozhodne, je nezřídka označen za budoucího "podpantofláka" a žena za semetriku, jejímž jediným cílem je šikanovat manžela po zbytek života.

Úkolem Národního týdne manželství je proto upozornit na to, že manželství není přežitek a že má ve společnosti stále své místo. Že to není pouhá instituce, ale vztah, založený na důvěře, lásce, odpovědnosti a mnohdy také oběti. Nicméně slovo oběť v nás vzbuzuje něco nepatřičného a možná i něco neznámého. Nechceme nic obětovat a proč taky, když nemusíme. Můžeme žít ve vztahu jako přátelé a když nás to přestane bavit, tak prostě jen práskneme dveřmi. Nemusím řešit s druhým konflikty, které v každém vztahu zákonitě vznikají. A proč bych si vztah kazil manželstvím, stejně jsou statistiky neúprosné a rozvádí se dnes každé druhé manželství. A po rozvodu ty tahanice o děti, o majetek...

Ano, i takhle se dnes pohlíží na manželství. Jako na zbytečnou zátěž a pouhé "lejstro", které vlastně k ničemu není. Ale vztahy mimo manželství nejsou vůbec růžové. Důkazem jsou zástupy matek samoživitelek, které opustil partner (a mnohdy už třeba třetí, čtvrtý). A byly to vztahy bez "papíru", tak v čem je zakopaný pes?