Návrh na důstojnou smrt je v tomto případě vnímána jako ukončení života na vlastní žádost. Argumentuje se nezvladatelnou bolestí nemocného, nechutí dál žít a snášet útrapy nemoci.

Je to ale opravdu přání jen těch, kdo trpí nebo je to i přáním nás, teď zdravých, abychom se nemuseli dívat na utrpení druhých, abychom možná ušetřili nejen finance na léčbu, ale i čas a energii. Vždyť umírající nám připomíná, že i my jsme smrtelní a jednou přijde i náš čas, abychom tento svět opustili. Řada organizací se snaží zlepšovat péči o umírající, pracuje s pozůstalými, ale celkově se naše společnost tohoto tématu bojí. A čeho se bojím, od toho je lépe utéci nebo to třeba skrýt pod rouškou zákona, který otevírá umírajícím tuto možnost ukončení života. A ještě se u toho tvářit, že si to nemocný sám přál. Zkušenosti s umírajícími a se zaměstnanci hospiců říkají, že více než fyzické bolesti a utrpení trápí umírající nezájem a ztráta sociálních vztahů. Umírající nepotřebuje jen tišící medikamenty, ale zejména zájem svých blízkých a svého okolí.