Pravda, pro Čechy to byla zmatená vláda, která se vezla po vlně konjunktury, rozdala, co mohla coby permanentní předvolební kampaň a nakonec vyrukovala s obviněními, které zdestruovaly naši už tak dost chorou diplomacii.

Premiér, odkojený režimními elitami podniků zahraničního obchodu a privatizačními šíbry režimu následujícího, se přes velkohubé fráze a názorové proměny, zavděčil kancléřce Merkelové a přátelům ve Washingtonu, kteří mu dovolili sedět na pár minut na pohovce v Bílém domě. Nakonec nejposlušnější byl pan premiér k Izraeli, jakákoli kritika byla nepřípustná, byť by byla oprávněná.

Komu teče do bot, ten je k mocným nejposlušnější. Vrbětice vygradovaly explozí neschopnosti populismu, naprosté oddanosti systému ze strany těch „nesystémových“ a dokázaly, že líp nebude a že vést stát jako firmu nás dovedlo po bok Ukrajiny či Pobaltí.