Je paradoxní, že to byla pravice a její vlády, které posledních sedm let tak výrazně hazardovaly s osudem našich ozbrojených sil. To bylo často dáno i osobou samotného ministra obrany, který – pokud náhodou měl dostatečně silný politický mandát k prosazování potřebných opatření a kroků – musel svou energii věnovat spíše boji o vlastní politické přežití a vysvětlování různých politických afér ze své minulosti. O škodách a ostudě, které za své týdenní angažmá v čele resortu napáchala Karolína Peake, se bude ještě dlouho mluvit nejen u nás, ale i mezi našimi spojenci.

Převládající neujasněnost politicko-strategického zadání pro armádu však byla o to horší, že politici v předchozích pravicových vládách přistupovali k rozpočtu rezortu podle hesla „stále je kde brát“, a hlavně „ať nám problémy rezortu obrany nekomplikují už tak složité koaliční soužití“. V tomto období, kdy začal na ministerstvu obrany působit i současný ministr Vlastimil Picek, byly rok co rok odsouhlasovány další a další škrty ve výdajích na obranu.

Politická reprezentace armádě nedala žádné zadání, nenechala si vypracovat podrobné analýzy vývoje mezinárodní situace a scénáře reakce státu na možné hrozby. Nestanovila, jaké síly jsou nutné pro splnění spojeneckých závazků, pro obranu výsostného území státu. Svou nečinnost pak předchozí vlády maskovaly produkcí narychlo sepsaných strategických dokumentů, které často úplně ignorovaly realitu možností a zájmů České republiky.

A výsledek toho všeho? Chybí jasná vize, jasný úkol, je to experimentátorův ráj. Zrušit útvar, jak snadné, propustit lidi ještě snadnější. Pokud k tomu ještě doplníme kývaly v uniformách, je obraz dokonalý.