Mistr Jan Hus je právem považován za jednu z největších postav českých dějin. Vedle svatého Václava, svatého Vojtěcha, Karla IV, Jana Ámose Komenského či T.G. Masaryka reprezentuje tradici duchovních vůdců. Vůdců, kteří ukazují, že síla myšlenky, síla slova, váží víc, než velikost země a velikost armády.

Ale Jan Hus je i velkým mužem evropských a světových dějin. Spolu s Janem Kalvínem a Martinem Lutherem patří k inspirátorům protestantství. Spolu s Erasmem Rotterdamským či Immanuelem Kantem patří k propagátorům kritického myšlení a nadřazenosti mravních principů.

V moderní době se stává módou relativizovat a subjektivizovat pravdu. Tvrzení jako „pravda je relativní“, či „každý má svou pravdu“, případně „objektivní pravda neexistuje“ nahlodávají stavbu civilizace, která byla postavena na jednoznačných mravních hodnotách. Ale když Jan Hus kázal proti zlořádům církevních hodnostářů, rozhodně tím nechtěl popřít význam těchto univerzálních hodnot. Naopak, on věřil v nutnost neustálého hledání absolutní pravdy. A věřil, že tuto pravdu lze poznat pouze rozumem.

Takto si dnes chceme Jana Husa pamatovat. Jistě, dějepisně šlo o složitou osobnost, která žila ve složité době. Jistě, nánosy mýtů v českém prostředí do značné míry překryly historickou pravdu o něm. Ale přesto nad všechny tyto nánosy, sentimenty a resentimenty ční důležité, jasné a zásadní poselství. Oním poselstvím je úcta k pravdě.