V tu dobu už to ale nebyla tak docela pravda. Připomeňme si, že i v pomnichovské tzv. druhé republice byl postupně zaváděn autoritativní režim omlouvaný složitými poměry domácími i zahraničními. Hovořilo se o tom, že je příliš mnoho politických stran a je třeba politický systém zjednodušit. Parlament byl na obtíž a tak byl odstaven na vedlejší kolej. V zemi se zabydlovaly odstíny fašizmu, kolaborantství, poraženectví a nesnášenlivosti. Republika, jež ještě v září 1938 hrdě stála ve zbrani tváří v tvář nacistickému nebezpečí byla najednou na kolenou. Pocit svobody a národní hrdosti se rychle vytrácel. A půl roku poté už putovali nejlepší čeští vlastenci do nacistických koncentračních táborů. Jak rychle jsme svobodu ztratili a jak pomalu a krvavě jsme ji museli znovu dobývat.

Masaryk je autorem výroku, že „má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii“. Druhá republika ztratila víru v demokracii a stalo se jí to osudným. A tehdejší demokratický svět se snažil usmiřovat se světem diktatury až vypukl nejstrašnější válečný konflikt v dosavadních lidských dějinách. Březnové události v českých zemích byly jeho smutnou předehrou. A přitom se mnohým zdálo, že naše svoboda měla mít ty nejlepší garance jaké byly v prostředí tehdejší Evropy myslitelné. A přece úplně selhaly a místo nich přišly koncentráky. Jak varovná je historie. Svobodu je třeba chránit a o ni pečovat. Není něčím samozřejmým, co je navždy zajištěno. Mějme se na pozoru, protože i cesta do nesvobody může být někdy dlážděna dobrými úmysly nebo lákavě znějícími hesly!