Kdyby věci nenabyly tak zásadního charakteru, celá aféra by mohla vyznít spíše tragikomicky s nádechem pořádné frašky – premiérova nejbližší spolupracovnice úkoluje vojenskou rozvědku v rámci zapeklitého milostného trojúhelníku, a to celé je zabalené do slepence rozsáhlého uplácení, nikým „nechtěných“ 150 milionů v tajných schránkách a trezorech, a tahání za nitky ze strany různých lobbistů a kmotrů. Rezignace premiéra Petra Nečase v dané chvíli byla pak jediným možným řešením. V záplavě šokujících zjištění a intrik však může zapadnout jedna zcela zásadní otázka, a to jaká budoucnost čeká české vojenské zpravodajství poté, co jeho důvěryhodnost utrpěla značnou újmu. 

 

Podle zákona o zpravodajských službách má vojenské zpravodajství na starosti „zabezpečování informací o záměrech a činnostech představujících vojenské ohrožení České republiky, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky a o činnostech ohrožujících ochranu utajovaných skutečností v oblasti obrany České republiky.” Jinými slovy hlavním posláním vojenského zpravodajství je sledovat a případně předcházet možným hrozbám bezpečnosti České republiky. V žádném případě, a to snad není ani třeba dodávat, do výčtu činnosti vojenského zpravodajství nezapadá sledování premiérovy manželky či premiérova řidiče. 

 

Navíc zpravodajci se v žádném případě nemohou jen tak z vlastní vůle rozhodnout, koho zrovna budou sledovat. Podle příslušné legislativy a vnitřních předpisů musí se zahájením sledování jakékoliv osoby dát nejprve svůj souhlas ministr obrany, pod jehož resort vojenské zpravodajství spadá. 

 

Právě proto nelze nad celou kauzou jen mávnout rukou a tvrdit, že se nic tak závažného vlastně ani nestalo. Na nezákonném sledování se totiž měli podílet jak bývalý ředitel vojenského zpravodajství Ondřej Páleník, tak i jeho nástupce Milan Kovanda, který se navíc policii ke svému činu doznal a byl z funkce následně odvolán. Samotné sledování pak měl provádět Kovandův přímý podřízený Jan Pohůnek, který v rozvědce odpovídal za zajištění vnitřní bezpečnosti. Proto je naprosto šokující si byť jen na chvíli připustit, že by tito vysoce postavení zpravodajci nebyli obeznámeni s vnitřními předpisy a mechanismy jimi řízeného vojenského zpravodajství. 

 

Jaké asi muselo zavládnout zděšení u našich spojenců v NATO a EU, když se o této blamáži českých rozvědčíků dozvěděli? Spolupráce zpravodajských služeb a výměna informací je naprosto běžná a dokonce se jedná o nezbytnou součást zpravodajské činnosti. Avšak takováto mezinárodní spolupráce předpokládá existenci silné důvěry mezi službami jednotlivých států. Jakou důvěru asi mohou mít naši spojenci v české rozvědku, jejíž dva šéfové Páleník a Kovanda bez mrknutí oka plnili zadání jedné úřednice Úřadu vlády?

 

Kromě mezinárodního rozměru se aféra kolem sledování dotýká i občanů České republiky a jejich důvěry ve státem kontrolované tajné služby. Pokud se otevřeně mluví o tom, že vojenští zpravodajové volně nasazovali sofistikovanou monitorovací techniku ke sledování osob na našem území, je pochopitelné, že důvěra v instituce, které jsou z valné části stále opředené tajemstvím a divokými spekulacemi, jen dále poklesne. Stále nevyjasněné okolnosti kolem možného zapojení zpravodajských služeb do diskreditace klíčového svědka, elitního vojenského pilota Karla Daňhela v kauze předražených přepravních letounů CASA, tak získává ve světle aktuální špionážní aféry nový rozměr. 

 

Obnovit důvěru v naše vojenské zpravodajství půjde těžce. Pokud si ovšem chceme z celé kauzy vzít poučení do budoucna, musíme se zaměřit na systémovou úroveň, kde je možné provést nápravu. Celá situace by vlastně vůbec nemusela nastat, kdyby u nás existoval efektivnější systém kontroly zpravodajských služeb. Ona efektivita je zde daná zejména tzv. dvoustupňovým modelem kontroly, kde dohled vykonává jak parlamentní komise, tak civilní složka kontroly, skládající se z prověřených mimoparlamentních a mimostranických osobností (například soudci). Tyto kontrolní orgány by měly možnost aktivně dohlížet i nad probíhajícími kauzami a operacemi v míře, která dovolí vysoký stupeň utajení, pro práci vojenských zpravodajců nezbytný. V neposlední řadě nesmí tato kauza vrhat špatné světlo na ty zpravodajce, a já jsem přesvědčen, že se jedná o většinu, kteří plní poctivě svou práci a slouží svědomitě své vlasti. Jen na těchto základech pak bude možné obnovit pošramocenou důvěru ve vojenské zpravodajství.