Povídá mi do telefonu: »Jak jsem byl na tvých narozeninách v Praze, tak jsem se zase jednou cítil bezpečně. Vaše policie má ještě respekt.« A notně mě překvapil. On, pravý Berlíňan, který si nedokázal vůbec představit, že by mohl žít někde jinde, ten, který aktivně boural berlínskou zeď, ten, který vždy lehce přezíravě pohlížel na toho Čecha s komickým pražským přízvukem v němčině, právě ten by se chtěl na stará kolena přestěhovat do Prahy? V Německu se prý už necítí bezpečně.

Dalo by se říct, se vším svým dosavadním viděním světa, politickým zaměřením spíše do zelena, avantgardní umělec, uznávaný fotograf (v našich současných podmínkách, kdy ještě nemáme skoro žádné nelegální migranty, by se dal nazvat »sluníčkářem«), ten, se kterým jsme chodili dřív v Berlíně do multikulturních restaurací a kaváren, už se v Německu bojí.

Obrázek z bývalé NDR. Na severu v malebném okresním přístavním městečku Ückermünde, na břehu zálivu, do sídliště nastěhovaly úřady přes tisíc migrantů, kterým platí ubytování, stravování a vůbec všechno. Někteří němečtí obyvatelé se z toho sídliště ještě stačili předtím rychle odstěhovat do podnájmů v okolních vesnicích. Nezaměstnanost je tam obrovská a všichni pozorují, jak ze sociálního pojištění, které si po celý život platili, žije někdo jiný a co hlavně, bez sebemenšího vděku, neboť oni migranti jsou též nespokojení, že bydlí kdesi »v úplném zapadákově« a ne v městských aglomeracích, kam mířili.

Pěstuje se frustrace na obou stranách. A uprostřed frustrace klíčí nenávist.