Téměř stotisícová armáda legionářů přispěla k ukončení první světové války a stala se v roce 1918 základem armády samostatného Československa. Po více než sto letech bychom ale neměli zapomenout ani na všechny vojáky padlé v c. a k. uniformách, jejichž jména můžeme číst na pomnících téměř v každém městě nebo vesnici naší země.

S novým samostatným Československem spojili legionáři své naděje a představy, podíleli se na budování první republiky a armády, která měla bránit její hranice a suverenitu země. Asi jen málokdo by si v listopadu 1918 připustil, že z míru, který byl vykoupen tak nezměrným utrpením a životy miliónů lidí, se bude svět těšit pouze dvacet let, pouze po dobu jedné generace. Mnichovský pokus našich spojenců zachránit mír politickou dohodou s diktátorem byl odsouzen k neúspěchu a naši vojáci opouštěli pohraniční pevnosti a svoje posádky s hořkostí a pocitem bezmoci.

Pro řadu z nich to byl první krok k odchodu do zahraničí, kde mohli se zbraní v ruce bojovat proti fašistickému Německu. V bitvách druhé světové války více než deset tisíc těchto vlastenců položilo život za svobodné Československo. Řada dalších lidí bojovala proti okupaci v domácím odboji, často v situacích, které byly téměř beznadějné. Samostatnou a tragickou kapitolou našich dějin je to, jak bylo s hrdiny západního odboje zacházeno po roce 1948, v době komunistické totality. Perzekuce, věznění, popravy, nucený exil. To byla odměna za službu vlasti, za přesvědčení, že vojenská přísaha zavazuje.