Jejímu počínání podle mě od počátku chybí řád. A hlavně jasný signál veřejnosti: „Víme, co nám hrozí, víme, jak s tím budeme bojovat, máme na to prostředky a víme, jak budeme sanovat následky situace.“ Toto jsou otázky, na které dávají - nebo by měly dávat - odpovědi krizové plány na všech úrovních řízení. Legislativa zde hovoří naprosto jasně: vyhodnotit hrozící nebezpečí a dle jeho stupně přijmout opatření, která aktivují příslušné složky a činnosti. V takovýchto situacích není místo pro sebepropagaci a individualistická řešení typu pokus-omyl. Jde o víc než osobní prospěch. Naštěstí si řada lidí umí pomoci i bez státu a řídí se heslem Marka Twaina: „Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.“