Palachův týden v lednu 1989 je pro mě spojen s osobní vzpomínkou, díky které jsem skromným pamětníkem této události, byť jsem se nestal hrdinou některého z odbojů. Byl jsem, spolu s jinými přáteli, jeden z těch dnů, také na Václavském náměstí a měl jsem smůlu, že jsem skončil s mnoha dalšími uzavřen v tom kotli násilí, které rozpoutala policie. Bití a zatýkání bylo brutální. Jak jsme se dozvěděli potom, stovky lidí bylo zmláceno, mnozí zatčeni, další v lednovém počasí odvezeni někam do lesů za Prahu a tam ponecháni. Tak se choval režim, o kterém někteří pochybují, že byl totalitní a připomínají, že se přece postavilo mnoho paneláků a vytavily tuny oceli. Jenže kvůli panelákům a oceli není třeba mlátit a zatýkat lidi, tu souvislost jsem jaksi nikdy nepochopil.

Měl jsem tehdy štěstí, že se mi podařilo uniknout do jednoho z hotelů, odkud jsem mohl tomu běsnění – spolu s vyděšenými zahraničními turisty – přihlížet a přispět svým komentářem.

Teď se báli oni