Úlitba bohům. Tak by se mohlo nazvat rozhodnutí vedení ČSSD opustit sál před hlasováním o důvěře vládě Andreje Babiše. Inu, z jistého pohledu rozhodnutí moudré. Předseda Hamáček se tak snaží udržet si vlídnou tvář na všechny strany. A nebo spíše nevidí východisko. Z jedné strany je tlačen k tomu, aby vládu veřejně (hlasováním) podpořil. Bylo by to logické, vždyť v této vládě sedí soc. dem. ministři. Tím by tak „uklidnil“ tu část elektorátu, který chce vládu zachovat. Jenomže druhá varianta, která připadala v úvahu, tedy hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě zase mohla přinést hlasy pro soc. dem. od jejich bývalých voličů, kteří ji nejvíce kritizují za vstup do vlády se současným premiérem. Z bláta do louže.

Ono asi nejlepší řešení sice ze strany ČSSD zaznělo, ale mezi ostatními komentáři trochu zaniklo. ČSSD by si měla stát za rozpuštěním sněmovny a nových volbách. A měla vsadit vše. A že by spadla pod pěti procentní hranici a do sněmovny by se nedostala? Inu, a co? Dostala by čas na regeneraci, jak o ní v minulosti mluvila. Konečně by strana dokázala, že jejím členům nejde o to, zůstat za každou cenu ve vládních postech. Návrat by trval dlouho. Čtyři ne-li osm let. Ale po té době by se sociální demokracie zcela určitě vrátila silnější a zejména čitelnější.