Jsem studentem Fakulty humanitních studií UK. Dnes jsem absolvoval zajímavou přednášku v rámci předmětu Krize jako příležitost. Přednášel prof. Martin Potůček, hlavoun ISS UK a šéf Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES). Přednáška, byť obsahově zajímavá, ve mě poněkud rozvířila emoce a bohužel potvrdila mé velké obavy z toho, že bude-li se současný diskurs ubírat podobným směrem i nadále, budu se jednoho dne muset bát být úspěšnější, než je můj soused nebo kolega.
Mno... tak kde začít... Profesor Potůček patří k jedněm z hlavních realizátorů evropské integrace. Patří k těm, kteří mimo jiné radí vládě, jak realizovat bruselská opatření a jak v ČR prosazovat politiku EU.
Dozvěděl jsem se tak například, že jedna z priorit současné evropské sociální politiky v ČR je rozhodné zavedení progresívního zdanění a razantní dědické daně (po vzoru ostatních zemí EU, jmenoval Velkou Británii).
Už při formulaci těchto doktrín a obecných frázích o "politice směřující k všeobecnému blahobytu evropského občana", už při tom, když tvrdil, že "zásadním problémem sociální politiky je tlak na snižování daní, což je zhoubné" a při formulaci teze, že "základním krokem do budoucna je zrušit výhody, které pojímají OSVČ", jsem upřímně pěnil a zatínal ruce v pěsti.
Má otázka po skončení přednášky zněla, z čeho že pochází LEGITIMITA pro progresivní daň a obrovskou (mluvil třeba o 50%) dědickou daň. Uvědomme si, že platí, že i při neprogresivní dani chudí platí méně a bohatí více. Bohatí tím, že vydělávají víc peněz, více přispívají těm chudším, ačkoliv procentuelně odvádí stejně. To mi přijde spravedlivé, protože nerozumím tomu, proč by měl být člověk, který úspěšně vybuduje od píky firmu a po pár letech vytváří ČÍM DÁL VÍCE PRACOVNÍCH MÍST (jako by tohle samotné nebylo pro společnost prospěšné), být trestán za to, že je úspěšný.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radek Holodňák - profil