Někdy se do projevů spontánní radosti vítězů a sympatizantů Brexitu promítaly směrem k poraženým i prvky škodolibosti prezentované vyjadřováním se ve smyslu, že Brusel  konečně dostal pořádnou lekci za to, že dusí  přebujelou byrokracií suverenitu a svobodu samotných členských zemí.

Všechny světové agentury glosy a komentáře velkých i méně významných politiků. Libra se záhy okamžitě propadá, premiér David Cameron oznamuje podzimní odstoupení a jeho názorový protivník a kamarád Boris Johnson naopak slaví. Skotové  však začínají nahlas diskutovat o exitu z UK a mnozí roztrpčení  Angličané sbírají podpisy pod peticí požadující vypsání nového referenda. Nejeden evropský, zejména nacionalisticky založený politik se nechává slyšet, že nastává čas postupné decentralizace soustátí svázaného bruselskými otěžemi. Proevropsky orientovaným politikům a občanům je však smutno, litují odchodu Británie, která po dobu mnoha desítek let (43 roků) byla významným tvůrcem a garantem evropského integračního procesu. Do smutných tónů Beethovenovy Ódy na radost jsou od Východu  slyšet  stále sílící akordy rozjuchaných garmošek a balalajek…