Zkušenosti posledních dnů, mám na mysli propuštění bývalých poslanců ODS z vazby, naplno odhalily, jak neuvěřitelný a obludný je náš právní systém, v němž si orgány justice opravdu mohou dělat, co se jim zlíbí. Měl jsem za zlé bývalému prezidentovi Klausovi, že v souvislosti s justicí hovořil o „soudcokracii“, ale nyní mu skoro musím dát za pravdu. Pozastavuji se v úžasu nad tím, že vrcholné orgány policie za dozoru vrcholných orgánů státního zastupitelství stíhají politicky exponované osoby, aniž by si skutečně precizně zajistily procesní čistotu svých kroků.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o výkladu šíře poslanecké imunity bylo již přece známo z kauzy „Bárta-Škárka“. Že jde v obou případech o rozhodnutí nesprávná, se shodnou snad všichni, kromě senátu Nejvyššího soudu, který v těchto věcech rozhodoval. Na to stačí obyčejný selský rozum, aby bylo jasno, že imunitou jsou kryty jen projevy poslanců a senátorů při jednání orgánů nebo pléna obou parlamentních komor.
Ukazuje to jenom v plné nahotě, že soudy u nás mohou produkovat zmetky nejen vesele, ale často bez možnosti instančního přezkumu. Pravomocné rozhodnutí soudu, byť by bylo sebešpatnější, je pro všechny závazné.
I na takovou možnost ovšem měly být orgány činné v trestním řízení v takto mediálně sledované kauze připraveny. Bez ohledu na to, které orgány represivního státního aparátu se na ní podílely a podílejí, si kauza nijak nezadá s kauzami Čunek, katarský princ či Dalík a Večerek a mnohými dalšími. Všechny totiž otřásají autoritou těchto orgánů ve společnosti a důvěrou občanů ve spravedlnost při rozhodování. Odkrývají zároveň neumětelství, které zde ovšem opravdu místa nemá. Jak si má občan této země vysvětlit protichůdná a vzájemně se popírající rozhodnutí soudů, nerespektování právního názoru justičního orgánu vyššího stupně, rozkolísanou a nejednotnou judikaturu, která soudní rozhodnutí bez ohledu na význam precedentu v našem právním sytému povyšuje na nejdůležitější pramen práva bez ohledu na zákon?
Právní řád, zaplevelený nesmysly a zbytečnostmi, nepřehledný a místy překonaný, potřebuje revizi. Pochybuji, že takový úkol Rusnokova vláda, v níž skutečný právní odborník chybí, vůbec nakousne.
Musím se trochu smát, když vidím, jak dopadl slavný návrh „superzákona“ o státním zastupitelství, který Nečasova vláda tak velebila jako málem nejdůležitější právní předpis posledního dvacetiletí. A tu najednou, když se udeřilo do vlastních řad, je všechno jinak. Je prý potřeba státní zastupitelství klepnout přes prsty. A to se, prosím, ještě „jede“ podle zákona původního! Takže se znovu ukázalo, že jsme měli pravdu, když jsme varovali před nekontrolovatelnou soustavou státního zastupitelství, předseda Paroubek přímo ve Sněmovně, oba společně pak na tiskové konferenci.
Samozřejmě to nikdo nechtěl slyšet. Kdo se chce přímo plasticky přesvědčit, doporučuji se začíst do stenoprotokolů z jednání sněmovny dne 12. června 2013 ke sněmovnímu tisku č. 1054.
Těch blamáží je opravdu mnoho. Chtěl bych se dožít toho, až konkrétní osoby budou za svá rozhodnutí osobně odpovědny, a to včetně náhrady škody, která jejich rozhodnutím vznikla. Být na jedné straně silák a demonstrovat moc a na straně druhé se schovávat za stát, když to nevyjde, umí každý.
JUDr. Mgr. Karel Horák, stínový ministr spravedlnosti LEV 21
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
