Zkušenosti posledních dnů, mám na mysli propuštění bývalých poslanců ODS z vazby, naplno odhalily, jak neuvěřitelný a obludný je náš právní systém, v němž si orgány justice opravdu mohou dělat, co se jim zlíbí. Měl jsem za zlé bývalému prezidentovi Klausovi, že v souvislosti s justicí hovořil o „soudcokracii“, ale nyní mu skoro musím dát za pravdu. Pozastavuji se v úžasu nad tím, že vrcholné orgány policie za dozoru vrcholných orgánů státního zastupitelství stíhají politicky exponované osoby, aniž by si skutečně precizně zajistily procesní čistotu svých kroků.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o výkladu šíře poslanecké imunity bylo již přece známo z kauzy „Bárta-Škárka“. Že jde v obou případech o rozhodnutí nesprávná, se shodnou snad všichni, kromě senátu Nejvyššího soudu, který v těchto věcech rozhodoval. Na to stačí obyčejný selský rozum, aby bylo jasno, že imunitou jsou kryty jen projevy poslanců a senátorů při jednání orgánů nebo pléna obou parlamentních komor.

Ukazuje to jenom v plné nahotě, že soudy u nás mohou produkovat zmetky nejen vesele, ale často bez možnosti instančního přezkumu. Pravomocné rozhodnutí soudu, byť by bylo sebešpatnější, je pro všechny závazné.