Je tedy logické, že podpora exportu musí být součástí priorit každé vlády. Bylo tomu tak vždy po roce 1989? A ono se také za podporu dá vydávat ledacos. Obzvláště, když to přináší dobré body premiérovi nebo ministrovi nebo velvyslanci v mediálních ohlasech. Často to dělá dojem, že premiér nebo ministr doprovází misi podnikatelů a ne naopak.

V posledních desetiletích vláda ČR schválila již několik „Strategií exportní politiky České republiky“. Výraz „Proexportní podpora“ se již vžil, přestože by bylo správnější mluvit o “Internacionalizaci české ekonomiky“. Není pravda, že dovážet, nakupovat umí každý, když má za co. Drahé nákupy pak zdražují všechny vstupy, nekvalitní subdodávky snižují úroveň finálních výrobků.  Laciné dovozy pochybné kvality a původu rozbíjejí trh, ničí domácí producenty, o úrovni dovážených potravin nemluvě. K této problematice nutno přiřadit i „Přímé zahraniční investice“- aktivní i pasivní.

Proexportní strategie české vlády je chvályhodná snaha vycházející z pochopení nezbytnosti podporovat export českého zboží ( a taky služeb). Příkop mezi státní sférou a podnikatelským sektorem se spíše prohluboval, než zasypával. Existujících proexportních strategií si lze cenit jako vysoce odborného teoretického dokumentu. Praktické využití vycházející z potřeb podnikatelů, zejména počínajících exportérů není až tak přesvědčivé. Instituce prioritních zemí tak trochu zakrývá, že nejsme schopni si definovat oborové priority země.

V praktickém životě došlo za posledních skoro 25 let k opatřením, která exportérům spíše ublížila, než pomohla.

Jistě si ještě vzpomeneme na slova Václava Klause, který zastával ultra liberální přístup k otázce státního intervencionismu do ekonomiky.  S jeho typickým kroucením hlavy sděloval do médií: „Podpora exportu, denně se setkávám s podnikateli, takové požadavky na mne vůbec nemají“. Nejen, že tento názor zazníval do médií, ale on se v praxi i realizoval.