To, že otec jednoho z mladíků prohlásil, že je mu činu jeho syna líto, je jednou z mála pozitivních věcí na celé této události, kterou slušný člověk musí odsoudit. Pojďme se zamyslet nad třemi body:

Tím prvním, který zde vidím, je obecně náš vztah k sociálně slabým osobám. Bezdomovci mezi těmito lidmi představují jistě velmi specifickou kategorii. Za životem každého z nich stojí osobitý příběh lidského neúspěchu, který tyto lidi nemilosrdně katapultoval na okraj společnosti. Zdůrazňuji, že na okraj, nikoli za její hranici. Bezdomovectví totiž patří do společnosti jako její nedílná součást. Existuje na celém světě a některé země s ním mají skutečně velký problém. Například v USA žije na 2,5 miliónu dětských bezdomovců, statisticky tak žije na ulici každé třicáté dítě. Dospělých je několikrát více. V USA je to natolik závažný sociální problém, že se zde hned na několika univerzitách studuje, jak se s bezdomovectvím vypořádat v rámci tamní sociální politiky. My v Česku máme zhruba 11 tisíc statistikou vedených bezdomovců, pravděpodobně jich je ale mezi námi víc. Na ulici se dostali ne vždy vlastím přičiněním například kvůli závislostem, ale i při rozvratu vztahu nebo kvůli psychickým onemocněním. Vyspělá společnost má umět s bezdomovectvím žít a má tyto lidi respektovat a být jim nápomocná!

Druhým problémem je obecně výchova našich dětí a mladistvých, která má být směřována k sociálnímu dialogu a k sociální snášenlivosti. Samozřejmě, nejen k ní, ale také k etnické nebo genderové, ovšem nyní mě skutečně tíží morbidita mladých vrahů. Sebelepší poučky a učebnice nepomohou bez kvalitních pedagogů a bez stejně kvalitní rodinné výchovy. Dobré vzory ve škole a v rodině jsou základem, i když si uvědomuji, že to nutně nemusí znamenat zaručený úspěch v těchto výchovných a hodnotových otázkách. Jde též o celkové klima společnosti, která má snášet sociálně slabé. Bohužel to však z výzkumů nejen vůči bezdomovcům, ale i například vůči romské minoritě a vůči dalším skupinám příliš neplyne.