Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, jak zde už několikrát zaznělo, úředníci Ministerstva kultury se již téměř 20 let pokoušejí vytvořit nový zákon, který by měl lépe chránit památky, usnadnit život majitelům, kteří je vlastní, nebo je chtějí opravit. Po 20 letech různých stadií příprav tento zákon úředníci pod vedením pana ministra dovedli do fáze vládního návrhu zákona, který jak jsme se sami přesvědčili, podle nich je tím nejlepším, co vůbec mohlo vzniknout. Nejsem sama, kdo zaznamenal kritiku tohoto návrhu zákona, a to nejen z řad odborných, ale i stavovských organizací. Jenomže jak jsem se dozvěděla, tito kritici podle vyjádření Ministerstva kultury tento návrh vůbec nepochopili. Je zarážející vyjádření, které mě přinutilo se s některými těmi argumenty seznámit. Předně je tristní, že ministerští úředníci naprosto opomněli ochránit nehmotné kulturní dědictví. Mezi ně patří lidové zvyky, tradice a dovednosti uměleckého charakteru. 

UNESCO v roce 2011 zapsalo například jízdu králů na seznam mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Bylo proto pro mě překvapením, že jsem v návrhu zákona o nehmotném dědictví o tomto nenašla ani slovo. Myslím, že tento základní nedostatek lidé, kteří udržují v regionech s vypětím všech sil tradice, panu ministrovi nepoděkují.

Čekala jsem také, že se tvůrci zákona pokusí narovnat již neudržitelný stav, kdy chce majitel parcely v chráněném území postavit nový objekt, a pracovníci Národního památkového ústavu mu naformulují požadavky, podle kterých prostě projekt zpracuje a předá odboru památkové péče. Často se však stane, že orgán státní památkové péče vydá rozhodnutí, které je naprosto protichůdné stanovisku odborné organizace, a investor se tak stává v situaci tím, který vynaložil prostředky a vlastně je tak vyhodil oknem.