Ale vážně. Tahle věta je tak oblíbená a ve veřejném prostoru zní tak často, že už se z ní stalo klišé.  Neznamená to, že by ztratila veškerý obsah a význam. Přinejmenším slouží jako účinná obrana. Mimo jiné před vlastním svědomím.

Copak se může dneska někdo tvářit, že neví nic o negativních důsledcích motorismu? Vždyť je zažívá na vlastní kůži dnes a denně. Přinejmenším v podobě každodenní dopravní zácpy, ty už dávno postihují i malá města. Nebo v podobě nedostatku parkovacích míst. Třeba v takovém Liberci už mají více aut než obyvatel. Ale jak ten mravní problém řešit, když už si jeden na těch čtyřech kolečkách vypěstoval závislost, a i kdyby ne, připadal by si bez auta jako chudý příbuzný? Nezbývá než se přehrát do role ublíženého: vždyť já jsem vlastně chudák, já nemám na ten luxus žít bez auta.

Jako tak často se i tady za obecně pravdivými postuláty skrývá tolik výjimek, že platnost toho postulátu vlastně zpochybňují. Třeba toho, že na venkově se bez auta člověk neobejde. Možná někde ve vsi na konci silnice, kam opravdu autobus zabloudí dvakrát denně – a je zvláštní, že místní si nevymůžou více spojů, když na druhé straně si tvrdým tlakem vynutí třeba vymístění chovu čuníků, protože jim (v zemědělské obci!) smrdí. A to nemluvím o sílícím trendu stěhovat se na venkov programově, za klidem a čistším prostředím. O dobrovolném rozhodnutí pro závislost na autu.