Asi málokdo si už dnes vybaví druhdy velmi populární hit Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. A to je škoda. Dokonce velká škoda. Nejen rodiče, nejen učitelé a všichni, kdo se profesionálně věnují dětem v zájmové činnosti a v dětských organizacích, ale i odborníci na dětskou psychiku, by si měli dnes a denně tohle čtyřverší připomínat. Aby si uvědomili, kde jsou hranice jejich možností, a na co už – až na čestné výjimky – nestačí. I tady platí ono biblické o množství povolaných ale málu vyvolených.

„Trávíme mnohem více času vedle sebe, ale ne spolu“, posteskla si kolegyně, pracující s dětmi ve Fakultní nemocnici Motol („Rodiče neumějí s dětmi využívat volný čas“, Právo 30. 4.), narážející tím na pověstný fenomén této doby. Ano, vídám to také, ve vlaku, v autobusu nebo třeba v čekárně odborného zařízení, v němž jsem zaměstnán. Dítě sedí, rodič sedí, každý se věnuje svému mobilu, téměř spolu nekomunikují.

Ale opravdu je to tak jiné ve srovnání s minulostí?  Jistě, před několika desítkami let mobily nebyly.  Ale matka si s dítětem nehrála celé hodiny v jeho dětském koutku (dětské pokoje tehdy ještě byly spíše výjimkou), nevymýšlela mu zábavu. Vařila třeba oběd, moc se dítětem vybavovat nemohla, chvilka nepozornosti a mléko na plotně by překypělo, nebo by se připálila buchta v troubě.