Pro zahájení propagační ofenzívy si vybral inkluzi handicapovaných, tedy školství, obor, v němž má kvalifikaci tu, že taky chodil do škol a má čtyři děti („Inkluze po česku páchá „dobro““, LN 9. 11.). Ale zase je to jeden z těch oborů, který bezpečně dokáže vyvolat až extrémní vášně. Tedy pro vzbuzení pozornosti jako dělaný.

Hlavně je důležité být proti, protože spousta lidí je proti. A takto lze získat jejich sympatie a možná i hlasy v prezidentských volbách. Argumenty? Jejich pravdivost? Koho to zajímá? A tak pan kandidát pálí bez míření rovnou od boku a vrší ve svém příspěvku jen blud za druhým.

Hned v první větě bludy dva. Inkluze rozhodně neběží druhým rokem (to možná oficiálně) a rozhodně není povinná. Vzpomínám si na bouřlivá pražská zasedání školních a poradenských psychologů a speciálních pedagogů už na přelomu roku 1989 a 1990, kde se mimo jiné diskutovalo o neudržitelné situaci ve speciálním školství.  Možná dobře myšlená, ale nezvládnutá školská reforma ze sedmdesátých let (šlo nejen o množinovou matematiku) vedla k ohromnému nárůstu počtu školsky neúspěšných dětí. A v důsledku toho v tehdejších zvláštních školách (dnes ZŠ praktické) končily tisíce dětí s normálním intelektem. Jednak děti ze sociálně slabších poměrů, ale ještě spíše děti rodičů s neúplným, nedokončeným vzděláním, kteří svým potomkům nedokázali účinně pomoci s domácí přípravou.