Tak jako řada jiných bloggerů. V souvislosti s nadcházejícími volbami se totiž nemohu ubránit vzpomínce na volby předchozí. Na to, jak jsem tehdy sledoval parlamentní kampaň podnikatelské partaje Věci veřejné, následně jejich vstup do vlády, první drobné půtky, vzájemné odposlechy, rozpad na několikero částí až po hlasování o vlastní terminaci v podobě poslanců. Ze zkušenosti, kterou v politické straně mám, si mohu zpětně dovozovat několik pravidel, principů a souvislostí, proč se tak stalo a proč se opakování historie obávám. Takové moje sedmero politických vykřičníků:

Jedna vlaštovka stranu nedělá

Každý politický lídr, který nemá alespoň stálou, spíše však rostoucí podporu vně strany, začne uvnitř strany dřív nebo později slábnout. Je to přirozený proces, který lze jen těžko zvrátit. Situace časem vykrystalizuje v určitou konkurenční skupinu, někdy s jedním proti-lídrem, někdy více rozmělněnou. V tomto ohledu kooperující duo předsedy a místopředsedy je docela vhodnou pojistkou pro déletrvající fungování strany i přes viditelně nestoupající politické preference, neboť se každý člen může identifikovat buďto s jedním či s druhým kandidátem. Podnikatelské politické subjekty postavené vždy na jednom velkopodnikateli či jedné obchodní společnosti, tuto „pojistku“ ve druhé osobě již z principu nemají a je na místě se ptát, i kdybychom pominuli všechny další rizikové principy, kdo bude nástupcem lídra v dalších letech? Bude dále existovat dotace strany od miliardáře, když ji povede někdo jiný? Nebo se bude měnit i generální sponzor strany? A odrazí se to na dalším směřování straníků.

Nohama na zemi

Stejně jako demokracie je velmi křehká věc, kterou je třeba v rozporu s vrozenou lidskou pokorou hájit i se zbraní v ruce, je i názorová pluralita a tedy schopnost lídra reagovat na nálady ve straně nutnou součástí politické strany. Mohu si být stokrát jistý správností nastolené cesty, ale není mi to k ničemu, když klíčové hlasování nakonec prohraji. Není v těchto případech chyba v tom, že by směr nebyl správný, ale cesta k jeho prosazení zkrátka nebyla vhodná.

Tady je třeba veliké politické obratnosti, zkušenosti a energie, aby z dané situace člověk uhájil, co jen lze. Kompromis by neměl být zaměňován za pletichaření.

Naopak pokud není po kompromisu ani vidu ani slechu, je třeba se mít na pozoru. Z vlastní zkušenosti mohu doložit desítky či stovky mých rozhodnutí, které kdyby nebyly korigovány kolegy, dopadly by neslavně. Stejně tak si myslím, že spousta takovýchto korigovaných rozhodnutí by přinesla větší efekt v původní verzi. Ve výsledku však jsme stále pohromadě, protože se nikdo (tedy ani já) názorově neutrhl od ostatních. V podnikatelských stranách toto nastává velmi brzy, a jak ukazují případy odstoupení z předních míst jisté kandidátky, děje se tak už dokonce před volbami.