Paralela platí jen pro okamžiky, které všem třem těmto přepadům předcházely. Totiž pro chvíle výhrůžek agresorů, kteří řinčeli zbraněmi a lhali ve stylu - zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“. Pro chvíle, kdy Neville Chamberlain a Édouard Daladier nabízeli Hitlerovi stále více ústupků výměnou za falešnou naději, že nasytí jeho roztahovačné choutky a zachrání mír. Byli stejně naivní, jako když bychom krmili šelmu v naději, že nás sežere až jako poslední.

Žádného agresora nikdy neodradila slova protivníka, jen činy. Od tohoto momentu podobnost let 1938 a 1968 s ukrajinskými událostmi končí. Československo se ani v jedné z kritických chvil nebránilo. Pomiňme z jakých důvodů, nebo z čí větší či menší viny. Nebránilo. Zaplatili jsme za to pokřivenou páteří, nízkým sebevědomím a ztrátou národní hrdosti.

Ukrajina šla do zdánlivě ztraceného boje. Stejně jako se bránili Poláci v r. 1939 spřízněncům Hitlerovi se Stalinem. A chovám pevnou naději, že Vladimír Adolfovič Putin a jeho pohůnci nakonec prohrají. Stejně jako nakonec prohrál Hitler, stejně jako se Finové ubránili gigantické převaze Stalina v Rusko-finské válce (1939 – 1940), stejně jako prohrál Sovětský svaz planetární studenou válku.