Pokud jste jako starostové nezdědili danajský dar v podobě městské nemocnice, měli byste veškerou starost o místní zdravotnictví přenechat těm, jimž legislativně náleží – zdravotním pojišťovnám, ministerstvu zdravotnictví a krajským úřadům.

Všichni ale dobře víme, že v okamžiku, kdy se zdravotní péče stane nekvalitní či dokonce nedostupnou, budou první dveře, na něž pacienti zaklepou, právě ty starostovy. Hejtman je daleko, ministr ještě dál a o tom, kde sídlí zdravotní pojišťovna, nemá většina obyvatel ani ponětí. Kde má kancl starosta, ale ví každý. Takže ve finále sedí na židli ve starostenské kanceláři plačící babička, jejíž praktický lékař odešel do důchodu, a ona už oběhla všechny zbývající ordinace se žádostí o registraci. Marně. Takže STAROSTa (vždyť má přece všechno na STAROST) začne konat, ač mu to vlastně vůbec nepřísluší.