Život na periferii republiky nikdy nebyl lehký, a je-li ona periferie v babišovském „nejhorším kraji úplně ve všem“, platí to dvojnásob. Na to jsme na Chebsku zvyklí. Víme, že sem letecká záchranka prostě nemůže dorazit v zákonem stanoveném limitu, že když nás v sobotu večer rozbolí zub, nezbývá než počkat do rána, že chtějí-li naše děti studovat VŠ, musí region (pravděpodobně navždy) opustit, že domů z hlavního, ba ani z žádného krajského města, nedojedeme po dálnici. Jo, i onkologičtí pacienti se odtud ve 21. století za léčbou vydávají do 100 km vzdálené Plzně. V kraji se prý komplexní onkologické centrum nevyplatí.

Na výše uvedeném se za posledních 20 let nezměnilo skoro nic a mám pocit, že absence nebo možná jen nekompetence politiky regionálního rozvoje pomalu ústí ve smutné finále, kdy se všichni mladí a schopnější lidé z periferních regionů republiky přesunou do středních Čech a Prahy. Na zbytku území pak můžeme turistům předvádět nefalšovanou divočinu – přírodou počínaje a zvlčilým obyvatelstvem konče. Zrovna dnes jsem se dočetl, že se v Praze připravuje výstavba čtvrtí pro dalších 100 tisíc obyvatel. V té Praze, která je už dnes dopravně přetížená, kde ceny nemovitostí lámou rekordy a kde sídlí, až na čestné výjimky, všechny centrální úřady a instituce.

Doufám a opravdu prosím, aby naši zástupci ve vládě a parlamentu na rozvoj zaostávajících regionů nezapomínali. Pomůže to nejen jejich obyvatelům, ale nakonec to uleví i Praze a Středočeskému kraji.