Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média  se dnes řídí heslem: „Je lepší mýlit se s Fukuyamou než mít pravdu s Huntingtonem“. Toto heslo je jen kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény.

Nemůžeme se donekonečna tvářit, že má pravdu Fukuyama, který svého času tvrdil, že nastává konec dějin, protože celá planeta v zásadě přejala  liberální hodnoty a spolu s nimi model otevřené společnosti. Takový názor je přece evidentně mylný, vyvrací ho řada empirických důkazů.

Huntingtonova diagnóza je mnohem blíže pravdě. Není to konečný verdikt o stavu světa. Je to cenná pracovní hypotéza, kterou stojí zato sledovat při analýze současného dění. Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích, které se historicky vyvinuly v různých částech naší planety. Samuel Huntington přejal i Weberův názor, že charakter těchto civilizačních okruhů  je v prvé řadě určen typem náboženství.

Max Weber vypracovával svoji sociologii náboženství v době, kdy vlna globalizace byla v řadě ukazatelů srovnatelná s tou, ve které žijeme dnes. Rozsah komunikace, kontaktů a mobility mezi civilizačními okruhy však tehdy nebyl s dneškem ještě zdaleka srovnatelný. Huntington si nevymyslel ani termín „šok civilizací“. Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize.

Střet či konflikt civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu.Takto byl předjímán právě v době Maxe Webera. Francouzský důstojník Émile Driant (publikoval pod pseudonymem kapitán Danrit) v tomto duchu sepsal knihu s názvem Černá invaze. Tento román vyšel v roce 1894. Autor v něm popisuje, jak se muslimové z Afriky spojují a podnikají vojenské tažení do Evropy. Jen pro zajímavost, kniha je uvedena krátkou předmluvou od Julese Verna, který si autora velice vážil.