Pádem SSSR nebyl socialismus poražen, byť si to mnozí myslí a mnozí si to i přáli. Poražena byla jenom jeho sovětská verze. Ta se vyznačovala státním vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivizovaným zemědělstvím, direktivně řízeným hospodářstvím a vedoucí úlohou komunistické strany. Nejinak tomu bylo u nás. To, co se sebralo vlastníkům, bylo najednou všech a zároveň nikoho, násilím zkolektizované zemědělství přivedlo zemi na pokraj ekologické katastrofy, znárodněné hospodářství se postupně propadalo a propadalo, měnová reforma připravila občany o úspory. Komunistická strana Československa byla v rámci socialistického internacionalismu bezvýhradně podřízena Moskvě.

Komunisté sovětského typu po pádu Sovětského svazu vztekle prohlašovali, že zvítězila kontrarevoluce. Jenomže jde o matení pojmů. Nezvítězila proklamovaná kontrarevoluce, ale někdejší revoluce byla nahrazena jen jinou formou – revoluce. Říkejme ji jakkoliv, už ne Říjnová či Únorová, ale třeba Sametová. Tato nová forma revoluce se pokusila syntetizovat v sobě prvky západního levicového socialismu s liberalismem. Nové světové uspořádání mělo být podle těchto představitelů nové levice jednotné a mělo nahradit existenci dvou proti sobě stojících táborů jejich konvergencí. To bylo ostatně předmětem slavné schůzky Gorbačova a Bushe staršího na Maltě v prosinci 1989. Oba státníci diskutovali o otázce, na jakých hodnotách má stát svět po pádu východního bloku, a shodli se nakonec, že na demokratických, nikoli západních, neboť ty Gorbačov odmítl, zatímco demokratické přijal s tím, že překonávají antagonismus kapitalismu a socialismu.

Jak Gorbačov, tak nová levice (k níž lze Gorbačova přiřadit stejně dobře jako třeba Václava Havla), ztotožňuje demokracii se socialismem. Taková „demokratická“ společnost, o níž se ovšem nesmí otevřeně hovořit ani jako o kapitalistické, ani jako o socialistické, neboť to odporuje oficiální verzi ideologů, pro které je „demokratická“ společnost něčím, co stojí nad těmito dvěma protikladnými jevy, představuje syntézu liberalismu a socialismu. Jisté je to, že už nelze hovořit o společnosti kapitalistické a do důsledku vzato ani demokratické, byť socialisté tvrdí něco jiného. Nejde však o nic víc než o poněkud topornou mystifikaci.