Průběh posledního čtvrtstoletí silně aktivizoval zájem většiny národa o politické dění. Z velkých nadějí vkládaných do nového politického režimu však kvůli těm, kteří zaplnili politickou scénu, zbyla jen hromada trosek. Lidé se opět začínají uzavírat do svých ulit, již dávno rezignovali na sliby politiků, jak bude naše země vzkvétat.

Sociální změna v roce 1989 přinesla kromě řady jiných podstatných transformací ve společnosti i systémové zhroucení a konec mnoha početných průmyslových podniků. Tato selhání byla ovládána ze zahraničí s cílem odstranění význačné konkurence. Jako technika se aplikoval institut kuponové privatizace. Všechny výše zmíněné změny velebili nejvyšší političtí funkcionáři, kteří na to konto zvítězili ve volbách, až tak to uměli občanům prodat. Jedním z mnoha fatálních odezev tohoto ireverzibilního činu je to, že na bázi rozpadu firem, jejich přeměny, umístění do jiných regionů a dalších výdobytků nastala významná nejistota v řadách zaměstnanců, která má nekonečné trvání a cesty z ní jsou dlouhé a klikaté.

Bezmála tři čtvrtiny pracujících přiznávají, že do zaměstnání docházejí i během nemoci, smutné. Příčinou je obava ze ztráty výdělku, ale i strach, že by svojí nepřítomností prokázali, že je možné se bez nich obejít, a oni by mohli dostat výpověď. Je dnes člověk něco víc než číslo? Výrobní faktor? Novodobý otrok?