Tyto kolapsy byly řízeny ze zahraničí s cílem likvidace nežádoucí významné konkurence. Jako metoda se použil institut kuponové privatizace, všemu tomu žehnali tehdejší nejvyšší političtí činitelé, kteří na to konto dokonce vyhráli volby, tak to dokázali občanům prodat. Heslem bylo raději potenciální krach než aby v hospodaření pokračoval dále stát. Tehdejší heslo, že jedině skutečný vlastník se může dobře postarat o svůj majetek se dnes stává v hospodách vtipem týdne.
Jedním z mnoha katastrofálních dopadů tohoto nevratného kroku je skutečnost, že na základě zániku velkých firem, jejich transformace, dislokace do jiných regionů a dalších vymožeností tohoto procesu nastala velká nejistota v řadách zaměstnanců. Statisíce zaměstnanců, kteří přišli o práci, stáli před rozhodnutím co dále.
Jedním z motorů klasického kapitalismu je podle Marxe mobilita obyvatel, jejich stěhování za prací několikrát za život. V klasickém kapitalistickém státě, který prošel všemi vývojovými stádii kapitalismu, je rozvinut trh s byty, s domy a podobně. Občané berou jako samozřejmost to že se stěhují za prací, maximálně to berou jako nutné zlo.
Rozvinutý kapitalismus také minimalizuje riziko frekvence krachů větších firem, takže to riziko stěhování zase není tak velké.
Naši pionýři tržního kapitalismu předminulého století zřejmě vůbec netušili /nebo to naopak tušili moc dobře/, že zánik firem, které tento přechod o 150 let nazpět vyvolal, přinese velký problém s pracovní sílou.
Obyvatelé tohoto státu již svojí mentalitou jsou zvyklí na to, že ve většině případů prožijí celý život na jednom místě a neradi se stěhují. Navíc po revoluci absolutně neexistoval trh s byty.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Pavel Janeček