Zatímco některá opatření Trumpovy administrativy pramení spíše z postojů Republikánské strany, tento vychází přímo od samotného prezidenta. Velkým zastáncem cel je už od 80. let minulého století a jejich zavádění probíhalo i během jeho první vlády. Rozsah současných opatření ovšem nemá v dějinách USA obdoby. Podle zastánců by mělo zvýšení cel narovnat obchodní deficit, či dokonce zlepšit příjmovou stranu výběru daní. Trump je ovšem dlouhodobě využívá i jako nástroj diplomacie, aniž by si uvědomoval, že se toto bezprecedentní zvýšení cel projeví většinou pouze zvýšením ceny zboží z dovozu na americkém trhu. 

První cla přišla nedlouho po inauguraci a směřovala na dovoz aut, oceli a hliníku, jejichž výrobu by chtěla americká vláda vrátit zpět na domácí půdu. Další pak mířila na konkrétní země, především na zboží z Číny, z EU, ale také z Mexika a blízkého amerického spojence Kanady. Oficiálním důvodem byl údajný příliv nelegálních migrantů a drog, zejména fentanylu, přes hranice, minimálně v případě Kanady však jde o vysvětlení velmi pochybné. Ačkoli došlo k několika odkladům a na většinu zboží se nyní, díky výjimkám, nevztahují, škoda už byla napáchána a vzájemné vztahy výrazně ochladly. 

Opravdový chaos ale nastal po 2. dubnu tohoto roku v souvislosti s oznámením recipročních cel pro všechny státy světa, nazvaném “Den osvobození”. Ta byla na tiskové konferenci prezentována jako odplata za zavedení cel, která ostatní národy zavedly na americké zboží. Ve skutečnosti je ale jejich velikost určena podle obchodní bilance dané země s USA. Země, které do Ameriky vyváží více, než z ní dováží, mají vyšší cla. Pro státy, se kterými mají Spojené státy pozitivní obchodní bilanci, platí plošná 10% sazba.