Já sám vnímám svět digitálních technologií intenzivně a velmi zblízka dlouhá léta. Vnímám všechna pozitiva, která elektronizace života může přinášet, zejména tedy ve vazbě na práci, ale také třeba ve vzdělávacím systému. Asi nikdo nebude oponovat tvrzení, že úroveň vzdělání obyvatel, a především také schopnost stále se učit novým znalostem a dovednostem jsou zásadní v naší konkurenceschopnosti s okolním světem. A že se digitální technologie stávají základem této konkurenceschopnosti, nejen ve vazbě např. na tzv. průmysl 4.0, to je zcela zřejmé. Dnes se však podívám na celou věc trochu jiným úhlem pohledu – na využití elektroniky ve školách, mládeží a na možná úskalí.

Asi většina mých vrstevníků si pamatuje, jak bylo složité dříve dohledat například informace, sepsat referát, seminární práci. Dnes jsou děti schopny ve školních lavicích vygooglovat během pár vteřin de facto cokoliv. V čem je tedy problém? Těch lze dle mého nalézt hned několik a rozhodně se mi nepodaří uvést všechny.

Zaprvé: digitální technologie je třeba používat účelně. Byť se může zdát, že mládež s digitální technikou umí skvěle pracovat, opak je pravdou. Je dokázáno, že tzv. reálná digitální gramotnost klesá. Co to znamená? Že děti jsou opravdu schopny využívat digitální zařízení, ale jen na některé účely, tedy například umí používat Facebook, Instagram. Bohužel složitější operace, které pro ně budou zásadní při výkonu povolání, již tak schopné vykonávat nejsou. Tedy například žáci nejsou schopni poznat relevanci vyhledaných informací, lehce uvěří tzv. fake news, chybí jim kritické myšlení. Stejně tak žáci nejsou schopni vlastními slovy vyhledanou informaci interpretovat. Práce s textovými či tabulkovými programy je také na nízké úrovni. To jsou jen některé příklady.