S postupným zvykáním si na "odcházení" ze sněmovny mi hlavou běží strašně moc věcí, který chci nahlas pojmenovat, protože důležitým způsobem formují realitu, v které žijeme.

My ženy kandidujeme a pracujeme i se svými dětmi. S těmi reálnými i těmi teprve zamýšlenými. Přemýšlíme o své pracovní dráze v kontextu "a jak to udělám s dětma?" "Mám vzít tu práci, nebo plánovat děti, co když otěhotním ve zkušebce? Mám vzít tu práci, když mám děti, které mne ještě hodně potřebují?"  Protože v 98 % jsou to ženy které jsou na rodičáku, a ve velké většině jsou to ženy, které řeší neviditelný management domácnosti. Který často vydá na půl samostatného úvazku.

V politice je samozřejmě jednodušší vládnout v pánském klubu a neřešit problémy spojené se sladěním péče a práce. Brát ohledy na ty, kteří se o někoho starají, je obtížné, zdržuje to a obtěžuje. Ale je to zásadní. Nemůžeme ani z politiky ani z práce vyřadit polovinu populace proto, že se věnuje výchově a péči o budoucí generaci. Je normální chtít přizpůsobení prostředí pro ty, co pečují. Chceme to po firmách, chtějme to i v politice.